Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

8. Říjen 2012

Nasca - tajemné obrazce v poušti

Přistávací dráhy pro mimozemšťany?

Den 310, čtvrtek 24. 6.

Stojíme před hostelem a díváme se na mapu pampy nakreslenou přímo na jeho zdi. Pouštní obrazce se před námi rozkládají jako na dlani, a tak máme poprvé možnost vidět na vlastní oči to, o čem jsme zatím jen četli. Obrazce jsou sice jen nakreslené na zdi, ale už jsme přímo „u zdroje“. Na rozdíl od geoglyfů na Cerros Pintados v Chile se nabízí jediný smysluplný způsob, jak si je pořádně prohlédnout - let letadlem. Jsou totiž „vyryté“ do placaté pouště, takže se před ně nemůžeme postavit jako v Chile a dívat se na ně zezdola. Let nás čeká dnes.

Nesnídáme, aby nám pak v letadle náhodou nebylo špatně. Pořád je ale opar, takže se let posouvá. Nakonec si na rohu kousek od hotýlku u sympatického staršího páru přeci jen dáváme snídani v podobě čaje a housek se smaženými vajíčky. Paní připravuje housky, pán dělá čaj - skvělá dělba práce. Housky sice nemají svoje, ale hned vedle nich stojí mladík, který jich má plnou káru. Tomu se říká subdodávka!

Asi v deset hodin nás strkají do taxíku a kodrcáme se na letiště. Lety nad geoglyfy jsou hybnou sílou rozvoje Nasky, takže letadel tu mají dost. Proč je vlastně tolik lidí, včetně nás, ochotno utratit 35 dolarů za půl hodiny letu nad pouští?…

V novodobých dějinách Peru se musíme vrátit až do roku 1929, kdy při letu nad pouští jistý Paul Kosok zpozoroval dlouhé čáry a obrovské obrazce, které byly příliš pravidelné na to, aby je vytvořila příroda. Během následujících desetiletí se do jejich studia pustila řada lidí, z nichž největší autoritu si získala Němka Maria Reicheová (v Nasce je po ní dokonce pojmenovaná ulice). Nejfantastičtější teorie zase rozvinul Švýcar Erich von Däniken, který obrazcům přisoudil jednoznačný význam: jde o přistávací plochy pro mimozemšťany.

Maria Reicheová zůstala víc při zemi a po dlouhých letech studia přišla s teorií o jakémsi zemědělském kalendáři, vytvořeném mezi 900 lety př. n. l. a 600 lety n. l. Lidem z kultur Nasca a Paracas měl pomáhat určovat, ve kterém období roku se právě nacházejí, a zjistit tak, kdy „přijde“ voda z hor, aby se připravili na zemědělskou sezonu. Tomu by mohly odpovídat rovné čáry a pravidelné obrazce, ale co ostatní geoglyfy zobrazující lidi, zvířata a předměty? Ty do této teorie nějak nezapadají.

Dalších teorií je bezpočet, ale teorie Marii Reicheové je uznávána jako nejpravděpodobnější. Avšak podobně jako u většiny výtvorů zaniklých civilizací se i o významu geoglyfů v Nasce stále vedou vzrušené debaty, a ve skutečnosti nikdo neví, proč vlastně byly ty stovky čtverečních kilometrů pouště takto „pokresleny“. Hm... Třeba právě nás při tom „dlouhém“ letu něco osvítí a přijdeme na to.

Nasedáme do šestimístné cessny a rolujeme na start. Každý máme místo u okýnka, takže výhled snad bude dobrý. Ještě před startem nám průvodce na mapce ukazuje, kudy poletíme. Ty nejznámější obrazce jsou na planině na severozápad od Nasky, v okolní poušti se jich ale nachází daleko víc. Poslední průvodcova slova však už zanikají v burácení motorů cessny. Žene se s námi po ploše a pak se pomalu odlepuje od betonu rozjezdové dráhy.

Se vzdalující se zemí se nám začíná otevírat pohled na ostrůvky zeleně v Nasce, které však brzo přelétáme a ocitáme se nad vyprahlou pouští. Stáčíme se na severozápad, ale pořád ještě stoupáme.

Poušť je rozrytá vyschlými koryty potoků a říček, na obzoru se vlní hory. Nad planinou se stále povalují chuchvalce mlhy. Tam, kam míříme, je ale naštěstí jasno.

Přelétáme nad prvním obrazcem - velrybou. Je však asi příliš abstraktní na to, abych ji poznal. Slunce je navíc dost vysoko, takže krátké stíny a hodně rozptýleného světla nad pouští znesnadňují jakékoliv rozlišování. No co, máme spatřit třináct nebo čtrnáct obrazců, tak snad budu mít alespoň někdy štěstí. Už i jen ten let nad pouští je zábavný.

Krásně vidíme, jak planinu s geoglyfy půlí Panamerikána. Teď je však jen šedočernou čárou vedoucí žlutohnědou pouští, na které auta vypadají jako malincí broučci. Kam až oko dohlédne, je poušť kromě vyschlých řečišť pokrytá spoustou tlustých, tenkých, rovnoběžných a protínajících se čar i geometrickými obrazci.

Další obrazec - astronauta nakresleného na svahu kopce - jsem zase propásl, ale opičku už vidím dost dobře. Má přesně tak zakroucený ocas jako na fotkách. Letíme však příliš vysoko na to, abych bez svého teleobjektivu, co mi ukradli, dokázal udělat pořádné fotky. Fotit jde dost špatně, protože jsme nejen vysoko, ale letíme rychle a obrazce se rychle střídají. Navíc se k nim nemusíme přiblížit ze „správné“ strany a v té rychlosti je jejich identifikace těžší.

To je i případ psa, který následuje po opičce. Nalétáváme k němu z jihozápadu, takže je obrácen vzhůru nohama. Ještě že jsme si předtím prohlédli fotky a víme, jak má co vypadat. Pes se dá poznat podle nezvykle dlouhých, blízko nakreslených nohou. Vlastně spíš než psa připomíná naježeného kocoura. Třeba to vůbec nemá být pes. Ani nevím, jestli tu v té době psi žili.

Přestože je těžké se při houpání a naklánění letadla úplně soustředit, ty pohledy prostě berou dech. Piloti už mají trasu zmáknutou a snaží se ukázat co nejvíc. Na druhou stranu je let samozřejmě optimalizován na co nejmenší spotřebu paliva, takže se občas nad některé obrazce dostáváme z úplně nečekaných stran - týká se to třeba psa nebo teď kondora.

Krásně naopak oblétáváme kolibříka, který je na okraji plošiny u kaňonu vyhloubeného vodou. Zřetelně jsou vidět jeho roztřepaná křídla a dlouhý zobák. Hned před ním je několik vodorovných čar a také podlouhlý obdélník - určitě jedna z oněch Dänikenových přistávacích ploch.

Začíná mi být trochu špatně, protože se jednou nakláníme napravo, pak zase nalevo a všelijak se houpeme. A zrovna teď přichází jeden z mnou nejočekávanějších obrazců - pavouk. Je skoro dokonalý, přestože má hodně složitý tvar. Čtyři páry nohou, vepředu dva a vzadu dva, se napojují na tělo ze tří oválů. Paráda. Škoda že jsme tak vysoko - odsud se zdá malý, i když má ve skutečnosti velikost několika desítek metrů.

Přelétáme Panamerikánu a letíme podél dlouhého krku nejdelšího obrazce na planině (asi 300 m), kterému říkají alcatraz. Vypadá jako čáp nebo volavka, prostě nějaký pták s dlouhým krkem, evidentně v letu. Jeho krk je ale zvlněný, jako bývají serpentiny vedoucí do kopce, a hlava málo zřetelná, takže dá trochu práce představit si, co to je.

Obracíme se a začínáme se vracet k Nasce. Přelétáme nad vyhlídkovou věží, která je postavena u Panamerikány v blízkosti dvou menších obrazců: stromu a rukou. Oboje můžeme vidět docela dobře, i když zase vzhůru nohama. U rozhledny se to hemží nějakými mravenečky, což jsou lidé, kteří se chtějí těmito dvěma obrazci pokochat, aniž by utráceli za  drahý letu nad planinou. To samozřejmě taky jde, ale je to jen slabý odvar pohledu, který se nabízí z letadla.

Už jsme ve vzduchu přes půl hodiny a klesáme k letišti. Zase se pod námi objevují zelené ostrůvky a po pár minutách hladce přistáváme.

Bylo to skvělé, ale krátké. Chtělo by to letět alespoň dvakrát: jednou se prostě jen pokochat a zjistit, kde co je a z jaké strany to přijde, a pak znovu nasednout s patřičně velkým teleobjektivem a fotit. Já jsem dělal oboje při jednom letu a jsem taky nadšený, ale všechno šlo strašně rychle a ani jsem si to pořádně neužil. Příště už budeme moudřejší a vyčleníme si více peněz.

Najaté taxíky nás odvážejí do hotelu Alegría I, kde se shromažďuje skupina, se kterou se vydáme na výlet k Chauchille a do keramické dílny. Někteří z nás ještě neměli snídani, tak si ji dávají tady. Všichni přitom sledujeme jeden z dílů seriálu „Ztracené civilizace“. Samozřejmě ten o Peru, kde jsou i záběry z Nasky.

V mikrobuse nás je asi deset a po prašných silnicích se velkou objížďkou blížíme k pohřebišti Chauchilla. Všude kolem jen vyprahlá poušť, prach a vedro. Není divu, že v tom suchu se naši předci skvěle zmumifikovali a my je teď můžeme jezdit obdivovat (a radujeme se, že ještě nejsme tak „daleko“ jako oni).

Dříve byly mumifikované pozůstatky jen tak poházené po poušti - přesně jak tam ležely již spousty let. Jakmile sem však začaly přijíždět organizované výpravy turistů, změnila se pohřebiště v nechutnou přehlídku nedůstojnosti a ubohosti některých turistů. Nebylo výjimečné, že si dělali „rodinné“ fotky s mumií, které ještě dali třeba cigaretu do úst. Proto už teď k mumiím není volný přístup. Jsou usazené na dnech hrobek.

Pohřebištěm vede chodníček ohraničený kameny. To aby i těm největším hlupákům bylo jasné, kudy mají jít a že nemají chodit dál, než je vyznačeno. Jinak to ani nejde, protože turisti snad všude na světě mají pocit, že když si zaplatili, můžou dělat všechno, co je napadne.

Podobných pohřebišť jsou kolem desítky a Chauchilla má tu smůlu, že je přístupná, a byla nám turistům vydána napospas. Přesto je to úžasné místo. Přecházíme od hrobky k hrobce a dozvídáme se, že kdysi byli lidé pohřbíváni do hrobek pod povrchem, které vyzdili a pak zasypali. V bohatších rodinách měl každý jejich významný příslušník vyhrazenou vlastní zděnou hrobku. Jinde v jedné hrobce odpočívalo i deset lidí. Zasypané hrobky lze v běžné poušti poznat podle prolákliny plné jemného písku. Poušť je jinak pokrytá směsí písku a kamení.

Některé mumie jsou celkem zachovalé, mají dlouhé vlasy a jsou na nich i zbytky kůže. Z většiny však zbyly jen kosti a lebky, jež za tu dobu, co je vykradači hrobek vyhrabali, okradli a poházeli po poušti, na slunci dokonale zbělely. Žádná mumie není v původní poloze, jak byla nalezena, a ani jedna nemá původní oblečení. Vykradači hrobek na nich „zapracovali“ a řadu mumií zničili, když se z nich snažili strhat šat. Na poslední cestu totiž většinou nebožtík dostal výbavu skládající se z keramických nádob, látek, šperků i slavnostního oblečení.

Právě textilie se dnes pro vykradače hrobek staly nejhledanějšími předměty a nahradily tak keramiku, jež už je dávno rozebraná. Poptávku paradoxně vyvolávají sběratelé ze zámoří, kteří se neptají, odkud nabízené věci pocházejí, a prostě je koupí. Vykrádáním hrobů se tu proto živí docela vysoké procento obyvatel. Jde o celkem rychlý, snadný a obtížně postihnutelný způsob výdělku. Jeho zdroje se navíc domorodcům zdají nevyčerpatelné, takže je těžké je zastavit.

Kromě geoglyfů je kultura Nasca známá svojí originální keramikou. Něco už jsme měli možnost vidět v muzeu v Ice, ale teď zastavujeme před keramickou dílnou, kde stejná keramika stále ještě vzniká. Samozřejmě už to nejsou staletí staré originály, ale způsob výroby je stále stejný.

V Nasce, stejně jako ve všech ostatních jihoamerických kulturách, neznali hrnčířský kruh. Přesto je její keramika originální. V dílně nám ukazují vznik takové typické ozdobné nádoby. Nejprve je vymodelováno baňaté tělo, které je zcela uzavřeno, a jen nahoře jsou připojeny dva úzké válce spojené úchytkou. Ty mají odvádět vzduch zevnitř nádoby, až se bude pálit v peci. Pak se nádoba pomaluje přírodními barvami (proto se využívají pouze barvy jako hnědá, okrová, černá, červená nebo žlutá), strčí se do pece a vypálí. A mezi tím vším nám na dvorku dělá společnost roztomilá želvička taky pomalovaná přírodními barvami. Jen doufám, že ji - až barva uschne - nestrčí do pece na vypálení...

Naše dnešní poslední zastávka je v dílně, kde se z vytěžené rudy získává zlato. V horách totiž stále ještě fungují doly, kde se tento kov těží. Každý si za určitý poplatek může vytěžit horninu a pak si pronajme zařízení v takovéto dílně, pomocí nějž se dá zlato od horniny oddělit. Tedy pokud tam nějaké je…

Základem zařízení jsou velké hliněné vany, každá s jedním balvanem uprostřed. Na balvanu je připevněno prkno, tak aby na něm mohl stát člověk. Do vany se nasype hornina s vodou, člověk si vyleze na prkno a houpe a houpe. Hodiny, dny, týdny. Zlato se tak uvolní, klesne na dno a je možné jej snadněji oddělit.

V poušti bylo docela vedro, proto ze sebe po návratu smýváme prach, a hned se vydáváme na pozdní oběd (už jsou tři hodiny). V centru si opět dáváme menu del día, tentokrát arroz chaufa con ocopa (kořeněné rizoto s jedním celým velkým bramborem politým hustou žlutou omáčkou), jež je mnohem originálnější než brambory s vepřovým nebo hovězím.

Po obědě se procházíme po trhu, kde mají kromě všudypřítomné zeleniny i zvláštně vypadající sýr (vypadá jako velký hranatý žampion i s kloboukem), a večer si na Plaza de Armas sedáme k jednomu stolečku a večeříme hranolky se směsí zeleniny a proléváme je žlutou umělou Gringa Kolou.

redakce Braunovin

Čtěte také

Národní pracovní skupina pro hygienu rukou je složená ze zástupců odborných společností, odborových organizací a předních českých odborníků v oblasti epidemiologie a hygieny.

03.07.2018
Aktuality z B. Braun

Na konci května se pro obyvatele Galanty či nedaleké Bratislavy otevřelo nové unikátní multifunkční zařízení B. Braun Galenia, které jako první na Slovensku nabízí seniorům s poškozenými ledvinami kromě dialyzační péče nefrologickou ambulanci, domov pro seniory, rehabilitační centrum a Alzheimer centrum. 

07.06.2018
Aktuality z B. Braun

Mezinárodní fotbalový turnaj zaměstnanců skupiny B. Braun pod názvem Eurosoccer patří již řadu let k tradici. Probíhá podobně jako olympiáda každé čtyři roky a letos v květnu po dvaceti letech zavítal opět do Prahy. Hlavní myšlenkou šampionátu je sjednotit zaměstnance z různých zemí s cílem společného tahu na branku. Na fotbalovém hřišti se tak potkali manažeři, obchodní zástupci, sestřičky a lékaři z dialýz, ředitelé, lidé z kanceláří, továren, laboratoří i vzdělávacích center.

23.05.2018
Aktuality z B. Braun