Pane profesore, co vás inspirovalo ke studiu medicíny?
Můj otec byl lékař, chirurg. Původně jsem chtěl dělat něco jiného a otec mě v tom podporoval. Ale lásku k chirurgii asi máme v krvi a já se nakonec stal chirurgem.
Proč jste si zvolil právě oblast pánevního dna?
Začal jsem jako všeobecný chirurg, později jsem se specializoval jako kolorektální chirurg. Během své praxe jsem si všiml velkého množství pacientů, kteří trpěli proktologickými onemocněními nebo měli problémy týkající se oblasti pánevního dna. Považuji se za perfekcionistu. Jsem toho názoru, že pokud chce člověk podávat špičkové výkony, je nezbytné koncentrovat se pouze na jednu úzkou oblast.
Jak dlouho se chirurgii pánevního dna věnujete?
Všeobecné chirurgii jsem se věnoval deset let. Dalších osm let jsem strávil kolorektální chirurgií a posledních sedm let jsem již zaměřený pouze na proktologii a oblast pánevního dna.
Kdybyste měl vysvětlit laikovi, co je to stapler a k čemu se používá, jak byste to udělal?
Operaci prolapsu rekta pomocí stapleru jako první představil Antonio Longo. Hlavním benefitem je výrazně zkrácená doba hojení a pooperační komplikace, jako třeba krvácení nebo zácpa, jsou menší. Zákrok je také méně bolestivý. Je však potřeba nesoustředit se pouze na výhody této procedury. A zase tu je správná indikace. Klíčovou otázkou pro chirurga není „který typ operace je nejlepší“, ale jaký postup v léčbě zvolit, aby byl pro konkrétního pacienta nejvhodnější.
Jaké výhody pro pacienta využití stapleru přináší?
Zákrok je méně bolestivý a operovaná oblast je vystavena menšímu riziku pooperačních komplikací.
Odkdy se při proktologických operacích používají staplery?
Během mé praxe kolorektálního chirurga ve Velké Británii jsme používali několik klasických metod, jako třeba otevřenou hemoroidektomii dle Milligana-Morgana, zavřenou hemoroidektomii dle Fergusona, ale i další. Jsou to velmi dobré operativní postupy. Medicína se však stále vyvíjí a Longova staplerová metoda podle mého názoru ještě zlepšila naše schopnosti pomoci pacientům trpícím proktologickými onemocněními nebo onemocněními v oblasti pánevního dna.
Kdy jste si operování se staplerem vyzkoušel na vlastní kůži a jaké to bylo?
Poprvé jsem stapler použil v roce 1998. Ale byl to stapler, který nebyl příliš specializovaný pro tuto oblast. Až v posledních šesti nebo sedmi letech jsou k dostání staplery, které jsou navrženy přesně pro tento typ využití. Dnešní staplery mají za sebou dlouhý výzkum a vývoj v celém světě a lze říci, že jsou již velmi kvalitní.
V čem se mezi sebou různé vývojové stupně staplerů liší a v čem jde vývoj kupředu?
Začínali jsme s tzv. PPH staplerem (Procedure for Prolapse and Hemorrhoids, pozn. red.), ale pozorovali jsme, že obnovení hemoroidů je pak příliš časté. Přešli jsme tedy na postup se dvěma staplery. Díky tomu jsme mohli postupně odoperovat větší množství postižené tkáně, čímž se riziko obnovení hemoroidů snížilo. První vývojový stupeň byl semi-cirkulární stapler TTF30. Bylo to dobré zařízení, ale jeho používání bylo velice obtížné. V rukou nedostatečně proškoleného operatéra mohlo být nebezpečné. Posledním trendem dneška jsou staplery, které mají stále vyšší kapacitu pro odebírání tkáně, například aktuální model TST36 (použil bych raději STARR, Mega plus u nás nikdo nezná) s prostornými okny, která umožňují plnou vizuální kontrolu.
Zásadním způsobem jste se podílel na vývoji stapleru TST36 STARR. Kde se vzala potřeba inovace a co přináší tento nástroj nového?
Mým cílem bylo udržet nebo ještě vylepšit dobré výsledky, a především eliminovat riziko komplikací. Při práci s tímto staplerem má operatér odebíranou tkáň plně pod kontrolou. Celý proces je tak méně rizikový.
Jak dlouho trval vývoj?
Zhruba tři roky. První rok se nesl ve znamení brainstormingu a rozhodování se pro správný projekt. V druhém roce se vybíraly a testovaly nové materiály, jejichž výběr byl velmi náročný. Třetí rok, ještě před uvedením na trh, jsme stapler testovali v rámci důkladné studie zabývající se bezpečností a použitelností našeho zařízení.
Jak profesně náročné je použití stapleru TST36 Starr?
Není to složité. Zároveň ale nelze říci, že by operaci zdárně zvládl každý chirurg. Jak už jsem uvedl před chvílí, je potřeba úzce zaměřených chirurgů, kteří se budou specializovat právě na tuto oblast. Jedině tak je možné dosáhnout nejlepších možných výsledků. Je potřeba bohatých zkušeností, aby lékař správně vyhodnotil indikaci a aby dokázal zvládnout případné komplikace.
Kolik jste s jeho pomocí odoperoval pacientů?
Zhruba tři sta. Máme 93procentní úspěšnost u obstrukčního defekačního syndromu (ODS) a 98procentní úspěšnost u hemoroidálních prolapsů. Těchto výsledků jsme dosáhli také díky správnému výběru vhodných pacientů.
Pomýšlíte už teď na nějaké další inovace?
V tuto chvíli můžeme pracovat na nové klasifikaci nebo na novém přístupu k indikaci. Rovněž potřebujeme co nejširší zpětnou vazbu z odborné literatury, lékařských článků. S takovýmto zhodnocením současného modelu můžeme pomýšlet na nová zlepšení, například robotické mechanismy v oblasti šití nebo kontrolu stehů pomocí senzorů. Nápadů máme spoustu, ale ze strany odborné veřejnosti potřebujeme potvrzení, že jsme na správné cestě.
Věnujete se více chirurgické praxi, vývoji přístrojů, nebo školení nových lékařů?
Na své práci miluji především léčbu pacientů, svůj operační sál. Vždy mi to zlepší náladu. Školení chirurgů mám pochopitelně také rád. Problémem ovšem je, že se setkávám s velkou mírou byrokracie a politiky. Navíc je to v dnešní době stále složitější.
Je to tedy tak, že vývoj stapleru TST36 byl spíše nutným krokem k tomu, abyste měl pro svou práci vyhovující zařízení?
Mít kolem sebe tým prvotřídně vybavených čínských expertů z technologické společnosti Touchstone, kteří pracovali na zhmotnění mých nápadů, bylo velmi vzrušující. Velkou výzvou pro mě rovněž bylo přenést chirurgovu představu ideální operace pro tým inženýrů, jejichž prací je vyrobit ono fyzické zařízení.
Jaký je v současnosti vývoj četnosti nebo druhů proktologických onemocnění?
Z pohledu lékařů se situace zlepšuje. Vezměme jen tento kongres. Myslím, že se v České republice jedná o první lékařský kongres tohoto zaměření. Na problematiku je nazíráno stále citlivěji a lékaři se učí poskytovat pacientům čím dál tím kvalitnější léčbu. Procento pacientů majících onemocněními v oblasti pánevního dna nicméně přibývá. Důvodem je třeba i to, že lidé trpící zácpami nebo inkontinencí často vůbec nevědí, že jim současná medicína s jejich obtížemi může pomoci. Informovanost lékařů je proto klíčová.
Může si pacient pomoci sám, nebo vždy musí vyrazit za odborníkem?
A jsme zase u indikace. Doporučuji přijít hned. Samozřejmě není cílem pacienta hned operovat, naopak je vždy lepší podchytit problém včas a operaci se vyhnout. Správnou indikaci určí jedině specialista. V lékárně pacientům obvykle prodají nějakou mastičku. Tyto přípravky však spíše potlačují symptomy, skutečnou podstatu problému nevyléčí. S trochou nadsázky lze říct, že pokud to bolí, běžte k doktorovi.
Mohl byste vystihnout, jak vypadá váš typický pacient?
Počet mužů a žen bude podobný. Muži mají častěji hemoroidy, ženy zase častěji hemoroidy spojené s ODS. Věk pacientů je obvykle mezi 40–60 lety. Současný západní styl života situaci nepomáhá. Ale nejen západ má problém. Ohromilo mě, kolik lidí v Číně trpí na hemoroidální prolapsy. Přitom je jejich strava poměrně zdravá, velmi bohatá na vlákninu. Je tedy pravděpodobné, že tato onemocnění se stylem stravování příliš nesouvisejí.
Co prevence?
Doporučuji hlídat si jídelníček. Není nutné to nějak zvlášť přehánět s vlákninou. Ideální je středomořský styl stravování a pít dostatek tekutin. Velkým rizikem je také odkládání vyměšování.
Jak to myslíte?
Problém je v tom, že když vyměšovací ústrojí pošle mozku signál, že potřebuje jít na záchod, mozek je schopen toto volání potlačit. Z dlouhodobého hlediska to může přinést velké obtíže. Lidé by měli potřebám svého těla naslouchat. Typičtější je to u žen, které z různých důvodů nechtějí vykonávat velkou potřebu třeba v zaměstnání nebo jinde mimo domov. Toto se týká zejména problémů se zácpou nebo s prolapsy.
Za chvíli budete přednášet. Co bude vaším hlavním poselstvím?
Během své první přednášky pohovořím například o projektu, který rozjíždíme doma v Itálii. Tam se společně s gastroenterology, gynekology, urology a s fyzioterapeuty pokoušíme přijít s novým, komplexnějším přístupem k léčbě onemocnění pánevního dna. Metoda, kterou se snažíme vyvinout, zatím nemá v odborné literatuře oporu. Naším cílem je schopnost na navrhovat mnohem individuálnější, a tedy kvalitnější léčebné postupy pro každého jednotlivého pacienta. Druhá přednáška bude praktickou ukázkou zákroku pomocí stapleru TST36, kdy se bude operovat pokročilé stadium hemoroidů spojeno s obstrukčním defekačním syndromem.
Jaké máte zkušenosti s českým zdravotnictvím? Můžete ho srovnat s italským zdravotnickým prostředím?
Včera jsem navštívil pardubickou nemocnici, odkud bude živě streamována operace sem do Dříteče, a byl jsem velmi příjemně překvapený úrovní operačních sálů, celkovou čistotou prostředí a také vybaveností. Přesto vidím mnoho příležitostí k dalšímu rozvoji. Do budoucna za sebe doporučuji pořízení přístroje pro robotickou chirurgii da Vinci. Sám s pomocí tohoto přístroje provádím operace oblasti pánevního dna. Velmi této technologii fandím a vidím v ní do budoucna skvělé možnosti.
Chápu to správně, že budoucnost vidíte v propojování znalostí lékařů různých oborů za účelem komplexnější péče? Tam také směřují vaše kroky?
Čím déle léčím komplexní onemocnění pánevního dna, tím víc vnímám potřebu porozumět této oblasti v širších souvislostech a vyvíjet nové způsoby léčby. Dnešní poznání je stále hodně separované. Máme poznatky z kolorektální medicíny, gynekologie a urologie. Naším úkolem by mělo být dát tyto poznatky dohromady. Jinak může snadno dojít k tomu, že vyřešíme jeden dílčí problém, ale jeho pravá podstata zůstane nezměněná. Kdyby se podařilo dát dohromady expertní skupinu, která by pracovala na propojení znalostí napříč disciplínami, byl by to pro mě další splněný sen. Mít sen považuji za energii potřebnou k pokroku. Platí to v chirurgii stejně jako všude jinde.
