Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

17. Srpen 2016

Proč je těžké najít kvalitní sestru

Mgr. Darja Hrabánková

Darja Hrabánková přiznává, že prožívá pracovně nejnáročnější období za celou svou kariéru. V současné době totiž bojuje s akutním nedostatkem personálu, což je pro ni jako vrchní sestru I. Interní kliniky – kliniky hematoonkologie prvořadý problém. Telefon jí nepřestává zvonit ani během našeho rozhovoru a na stole leží čerstvý životopis. Ačkoliv je podle ní situace vážná, ona sama nevypadá, že by se jen tak vzdala.

 

Mgr. Darja Hrabánková se narodila v Brně, kde také prožila větší část své pracovní kariéry. Od roku 1999 začala pracovat jako staniční sestra na nově otevřeném oddělení Interní hematoonkologické kliniky v Brně-Bohunicích, kde se po čtyřech letech ujala funkce vrchní sestry. Po vyhraném konkurzu na pozici vrchní sestry přešla po deseti letech do Masarykova onkologického ústavu na Žlutém kopci v Brně. Od roku 2010 působí jako vrchní sestra na I. Interní klinice – klinice hematoonkologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Ve spolupráci s Aesculap Akademií vede už několikátým rokem kurzy přípravy a podávání cytostatik.

Jako zdravotní sestra  jste začala pracovat v období kolem revoluce. Jaké to tenkrát bylo?

Byla to doba plná změn, všichni se nadechli svobody a mnozí si ji vyložili jinak, než by měli a mohli. Takže to nakonec dopadlo tak, že jsem jako staniční sestra zůstala na oddělení sama. Všichni zdravotníci si jistě dovedou představit zoufalost situace. Nakonec se nám vše podařilo zvládnout tak, abychom nemuseli přerušit provoz. Nastoupilo osm nových absolventek, které bylo potřeba naučit veškeré specializované postupy, ale tentokrát jsme měli štěstí a po dvou měsících byl provoz obnoven v plném rozsahu.

 

Co vás přivedlo do Prahy?

Prahu jsem zvolila z čistě osobních důvodů a bylo to těžké rozhodování, Brno je mé rodné město a mám zde stále mnoho přátel. Ale život je změna, vdala jsem se a přestěhovala za manželem. Změna pracoviště byl další logický krok.

 

Jak jste se vůbec dostala k onkologii?

S onkologickou problematikou jsem sžitá už skoro třicet let. Ta práce se mi prostě líbila. Sice jsem začala pracovat ve Vojenské nemocnici v Brně, ale brzy jsem nastoupila do Masarykova onkologického ústavu na Žlutém kopci a zde se poprvé setkala, mimo jiné úžasné lidi, i s Hildou Vorlíčkovou. Zasáhlo mě pracovní nasazení a také změna životních hodnot lidí trpících nádorovým onemocněním. Po revoluci se oblast onkologie začala neuvěřitelně rozvíjet, měnily se nejen lékařské a ošetřovatelské postupy, ale také přístup k lidem trpícím onkologickou nemocí. Pracovala jsem v týmu profesora Vorlíčka a ty změny byly někdy až neuvěřitelné. Myslím, že práce s onkologicky nemocnými je obrovskou zkušeností a nikoho nezanechá bez změny osobního pohledu na život.

 

Jak se vám tady v Praze líbí?

Praha je nádherná, má neuvěřitelné kouzlo. Jen mě mrzí, že nemám víc času na procházky městem. Ale vy se určitě ptáte spíše na mé nové pracoviště. Našla jsem zde vynikajícího šéfa a podařilo se nám vytvořit dobrý kolektiv sester. Bohužel v poslední době stále více bojujeme s nedostatkem personálu. Za ta léta na onkologii jsem zvyklá na to, že sestry po určité době toto náročné oddělení opouštějí, ale současná doba je opravdu výjimečná. Musím přiznat, že za třicet let, co pracuji v oboru, jde v tomto smyslu o nejnáročnější období, které jsem kdy prožívala.

 

 

Snížení nároků na vzdělávání sester je jako deset kroků zpět

 

 

Čím to?

Asi to bude samotnou Prahou. Je tady hodně nemocnic, sestry ví, že si mohou vybírat. Často vůbec po ukončení školy do zdravotnictví nenastoupí. A to ani nemluvím o chystaném vzdělávacím systému 4+1 (čtyři roky střední školy, jeden rok nástavba, pozn. red.). Domnívám se, že sestra, která projde tímto vzděláním, nebude mít potřebné vědomosti ani praktické dovednosti. O specializaci pro onkologii ani nemluvě. Myslím si, že tento systém vznikl účelově a nevyřeší problém nedostatku personálu.

 

V čem ten problém vidíte?

Jak jsem řekla, myslím si, že sestry odcházejí mimo zdravotnictví, protože nabídka v jiných oborech je zajímavější, často především finančně. Nemusí chodit do služeb, často mají volné víkendy, nejsou stresovány každodenními náročnými situacemi. Pracovní vytížení je enormní, nejen psychicky, ale i fyzicky náročné. Mnozí pacienti jsou agresivní a základní lidská slušnost se pomalu vytrácí. Jen se zeptejte ve svém okolí, kdo by doporučil své dceři, aby šla studovat zdravotní školu. A přitom veřejnost právem požaduje, aby sestry byly vždy vstřícné, milé, usměvavé a samozřejmě profesionální. Co jim však za jejich vysoké nasazení a odpovědnost nabídneme? Vzdělávací systém 4+1 a veřejnosti tvrdíme, že je problém nedostatku sester vyřešen. Já tvrdím, že není. Naopak nám problémy přibydou, v každodenní praxi určitě.

 

Vidím, že vám tu na stole zrovna leží životopis.

Ano, před chvílí jsem ukončila pohovor. Při náboru sester bych prý měla snížit nároky, ale to je naprosto nepřípustné. Snížení nároků není jeden, ale deset kroků zpět. Kvalita je potřebná, sestra musí denně vyhodnocovat mnoho možných rizik, volit mnoho preventivních opatření, aktivně reagovat na vzniklé situace. A pak je tu druhá strana mince. Sestry ví, že je jich nedostatek, takže si kladou podmínky, které jim prostě nemůžeme splnit. Jsme v začarovaném kruhu.

 

Sama působíte jako odborná garantka kurzu „Příprava a podávání cytostatik“, který pořádáte společně s Aesculap Akademií. Jak jste se k této spolupráci dostala?

Před třemi lety jsem přednášela na akcích, které pořádalo Ministerstvo zdravotnictví a organizovala Aesculap Akademie. O mé přednášky byl zájem, a proto jsme s panem Kovrzkem (odborný garant Aesculap Akademie, pozn. red.) vytvořili samostatný kurz. Práce na onkologických odděleních je specifická a riziková, což vyžaduje znalosti a dovednosti nad rámec všeobecného vzdělání.

 

Jaký má kurz u sester ohlas?

Pozitivní. Zatím je kurz pořád plný.

 

 

Tumory v konečných stádiích se řešily převazy

 

 

Kurzy jste nevedla jen u nás v Čechách, ale i v Angole. Jak jste se dostala do Afriky?

To bylo ještě v době, kdy jsem pracovala v Masarykově onkologickém ústavu. Na stáži tam tenkrát byl lékař z Angoly. Když se vrátil zpět domů, chtěl zorganizovat vzdělávací program pro jejich sestry. Já tenkrát učila na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, podobný program už jsem měla v podstatě hotový, takže jsem jej jen lehce modifikovala.

 

Jaké byly angolské sestry studentky?

Musím říct, že velmi vnímavé. Úroveň vzdělání i pracovní podmínky jsou nesrovnatelné, ale jejich chuť učit se byla opravdu velká. Kurz zvládly perfektně. Bohužel už nevím, jaký to mělo dopad na jejich další praxi, to už jsem neměla možnost sledovat.

 

Jak se vám v Angole líbilo?

Byla jsem tam moc spokojená, všichni byli neuvěřitelně milí. Byli vděční za každou novou informaci. Než jsem odjela, jako poděkování zorganizovali úžasné setkání, které vysílala i tamější televize. Byla jsem překvapená a zároveň to pro mě byla obrovská zkušenost. 

 

V jakém smyslu?

Šlo o univerzitní nemocnici, ale hned vedle byla všeobecná nemocnice. Mají veliký problém s malárií, je na denním pořádku. Často jsem vídala malé děti, jak na malárii umírají, jejich matky, které leží před dveřmi, protože je za nimi nepustí. Cestou do práce jsem je musela překračovat. Ležely tam ve dne v noci. A to jsem byla v hlavním městě.

 

Jaká byla úroveň léčby na hematoonkologii?

To se samozřejmě vůbec nedá srovnávat, snad ani popsat. Preventivní programy neexistují, lidé přicházeli už s opravdu velmi pokročilými nádory. Když jsem chtěla zjistit, jaké nádory jsou nejčastější, najít nějakou statistiku, abych se mohla zaměřit na konkrétní diagnózu, chtěla jsem moc. Jednoduše neexistují. Afrika není vůbec zastoupená ve světovém onkologickém registru.

 

Co péče o pacienty?

Tumory v konečných stadiích se v podstatě řešily jen převazy. „Sterilní materiál“ byl opravdu jen pojmem. K převazu přijde pan profesor v civilním oblečení, materiál leží otevřený, nekrytý, on jej vezme holýma rukama. A do takových podmínek přijedete přednášet o vysoce specializované péči a cytostatikách. Abych je naučila základy, musela bych tam být rok. Ale i přesto to bylo oboustranně obohacující.

 

Zpátky do Evropy, mimo jiné jste také koordinátorka evropského projektu České asociace sester - onkologické sekce, o co se v projektu jedná?

Žádost o projekt jsme teprve podali. Účastnilo by se ho mnoho států, Turecko, Polsko, Slovinsko, Španělsko a jiné. V rámci projektu je cílem zvýšit odborné kompetence pro sestry pracující v onkologii. Byl by to vzdělávací program na posílení role edukační sestry, kde by měl existovat zvláštní důraz na posílení interakce mezi zdravotníky, pacienty a rodinných příslušníků. Navíc je cílem poskytnout zvláštní metodu pro všeobecné sestry, pacienty a rodinné příslušníky k usnadnění monitorování pacienta v oblasti vedlejších účinků spojených s léčbou a to v domácím prostředí navázanou prostřednictvím mobilních aplikací.

 

Co by taková edukační sestra dělala?

Pečovala by o pacienta v domácím prostředí. Je tu tendence propouštět pacienty rychle domů a předpokládá se, že by měli být spolu se svými blízkými schopni poradit si se vším sami. Edukační sestra by měla být jejich pomocníkem, rádcem, průvodcem. Měla by být člověkem, který pomáhá překlenout neznámé a obtížné období jejich života.

 

Působíte jako vrchní sestra, bojujete s nedostatkem personálu, do toho přednášíte, vymýšlíte projekty. Řekněte mi, vypnete někdy?

Samozřejmě že ano, jinak to nejde. Bydlím na statku mimo Prahu, na Posázaví, skoro na venkově, chováme zvířata. Je to opravdu balzám na duši. Takže to vypínám okamžitě.

 

Co chováte?

Koně, ovce, bizony, tedy spíše Skotský náhorní skot, veliké, chlupaté, s obrovskými rohy. Vypadají nebezpečně, ale jsou to krásná a přátelská zvířata. A kolem statku je samozřejmě také hodně práce.

 

Je jaro, to budete mít za chvíli asi spoustu malých, co?

Zatím ne, ale brzo to přijde. Dost ovčích maminek se už připravuje na nové přírůstky (smích).

 

To asi budete mít doma veselo.

To ano, ale to máme pořád (smích). Musím se přiznat, že moc ráda vymýšlím nové věci.  Pokud bych se znovu narodila, asi bych byla designérka nebo architektka. Moc ráda vytvářím něco nového, přestavuji, vymýšlím, co bychom mohli na statku ještě vylepšit. A to stejné platí i v rámci pracoviště. Mám radost, když je kolem mě útulno, když se lidem v práci líbí. Když se naši přátelé u nás doma cítí pohodlně. Občas si mě dobírají, že jsem celoživotní budovatel. Jakmile se někdo stěhuje nebo něco přestavuje, hned mu do toho začnu mluvit (smích). To je můj největší koníček.

Marie Polášková

Čtěte také

Rozhovor s doktorem Jaroslavem Pilným o chirurgii ruky, sportovcích, olympijských hrách a cestách do lesa.

22.05.2018
Chirurgické obory

S předsedou České nefrologické společnosti Vladimírem Tesařem o vývoji nefrologie, prevenci a jeho lékařských i nelékařských snech

07.03.2018
Nefrologie

Rozhovor s MUDr. Danielem Csomorem o vývoji simulační medicíny a životě i práci v zahraničí.

22.01.2018
Aesculap Akademie