Vystoupení všech přednášejících ohodnotily stovky posluchačů jako jedna z nejlepších, a proto jsme se rozhodli pana profesora osobně navštívit a rozhovorem s ním udělat symbolickou zlatou tečku na závěr.
V rámci projektu konferencí a seminářů pro nelékařské obory pořádané Aesculap Akademií jste vy a vaši kolegové třikrát vystoupili s přednáškou na téma „Dětská traumata“. Vaše přednášky měly mezi posluchači obrovský ohlas a měly významný vliv na úspěšnost celé série konferencí pořádaných v uplynulém roce a půl. Máte radost?
Samozřejmě že mám velikou radost a jsem mile překvapen. Rád bych touto cestou poděkoval pořadateli konferencí Aesculap Akademie za příležitost aktivně vystoupit před plnými přednáškovými sály. Jsme rádi, že se zástupcům nelékařských oborů konference líbily a je zřejmé, že naše poctivá příprava měla smysl.
Mohl byste našim čtenářům alespoň trochu přiblížit, co bylo náplní přednášek?
Přednáškové dny byly koncipovány pro nelékařské pracovníky, tedy zdravotní sestry, záchranáře a pomocné síly ve zdravotnickém systému. Každá konference byla rozdělena na dvě části, a sice na odborné sympozium a odpolední seminář. Dopolední sympozium jsme pojali doškolovacím způsobem a pokusili jsme se - a vypadá to, že úspěšně - v sedmi osmi samostatných blocích přednést tzv. „State of Art“ oboru dětské traumatologie.
Výběr přednášejících byl plně ve vaší kompetenci. Podle čeho jste se při výběru rozhodoval?
Zajistit účast kvalitních přednášejících nebylo těžké, protože se této problematice na klinice dlouhodobě věnujeme, a máme tedy ve svých řadách vysoce erudované specialisty, kteří mají letité praktické zkušenosti. V dopoledním sympoziu přednášeli o problematice jednotlivých podoborů dětské traumatologie lékaři, zatímco na seminářích pak přednášely staniční sestry z jednotlivých úseků kliniky. Právě ty jsou v každodenním kontaktu s dětskými pacienty, a mohou tak nejlépe zprostředkovat úskalí svojí práce a vysvětlit svým kolegům a kolegyním, jak problémy řešit. To, jak Aesculap Akademie připravila celý projekt, včetně organizace přednáškových dnů, navíc ideálně zapadá do koncepce našeho pracoviště. I když jsme s tím měli nemalou práci, přednášeli jsme o tom, s čím se denně setkáváme, s čím máme zkušenosti a co umíme - a umíme to, troufám si říci, dobře. No a samozřejmě velmi pozitivně a optimisticky působilo velké množství posluchačů. Je rozdíl, když přednášíte deseti účastníkům nebo 180, jako tomu bylo v tomto případě. Takové publikum je pro řečníka motivující.
Druhou část konferencí vždy tvořily již zmíněné odborné semináře. Jak byly koncipovány a co bylo jejich podstatou?
Náplní byly praktické problémy a otázky sužující jednotlivé obory péče o dětské pacienty. Přednášejícími byly staniční sestry z úrazové ambulance, z centrálního příjmu, resuscitační péče, lůžkového oddělení i operačních sálů. Ty ve svých blocích nejen prezentovaly své zkušenosti, ale především diskutovaly s posluchači o specifické problematice péče o poraněné dětské pacienty a poukazovaly na úskalí, která tato práce přináší.
Velmi pozitivně byly posluchači hodnoceny prezentační schopnosti, aktuálnost tématu a využitelnost předávaných poznatků v praxi. Poslední dvě hodnocení mě vedou k myšlence, zda se celé problematice dětských traumat věnuje dostatečná pozornost.
V posledních deseti letech se vytvořila síť specializovaných pracovišť dětských úrazových center, která je deklarována Ministerstvem zdravotnictví, je přijata i schválena pojišťovnami a jsou zde zavedeny standardy ošetřovatelské péče. Po celé republice je v krajských nemocnicích na osm dětských traumatologií a od roku 2001, kdy se tento systém ustanovil, jsme ušli vskutku pořádný kus cesty. Přes počáteční drobné problémy dnes tato pracoviště fungují velmi kvalitně a poskytují vysoce specializovanou péči o dětské pacienty. A abych odpověděl na druhou část vaší otázky - musím potvrdit, že se dětským úrazům věnuje velká pozornost. V každé zemi má zdravotnictví dané priority a dětská traumatologie je jejich součástí jak u nás, tak v celé západní Evropě. Co bych si dovolil malinko kritizovat, je skutečnost, že je dětská traumatologie zatlačována do pozadí úrazovou chirurgií obecně, tedy problematikou dospělých. Je to pochopitelné, protože úrazů dospělých je samozřejmě daleko více a mají fatálnější důsledky. Navzdory tomu je zásadní rozdíl mezi poraněním dítěte a poraněním dospělého, a dětská traumatologie si tedy zaslouží stejnou pozornost.
Nakolik rozdílná je z pohledu zdravotní péče hospitalizace dospělého pacienta a dítěte?
Diametrálně. Nejen hospitalizace, ale i následná péče a léčba dětí je úplně jiná, než jak probíhá u dospělých pacientů. Tok informací od dítěte ke zdravotníkovi je velmi rozdílný a všichni, kdo s dětmi pracují, musejí být speciálně proškoleni. Dítě vám většinu důležitých a podstatných věcí neřekne, zato vám řekne padesát procent věcí, které se mohou zdát nepodstatné. Když však umíte tzv. číst mezi řádky, zjistíte, že jsou zásadní. Například když vám hospitalizované dítě řekne, že ho bolí ručička nebo nožička, mnohdy tomu tak vůbec není a tím, co dítě skutečně trápí, je stesk po rodičích, což vám ale sděluje tímto způsobem. Taková informace je samozřejmě pro stanovení následné léčby důležitá a je povinností zdravotníka, aby to věděl. A rozdíl v léčbě dětského pacienta a dospělého vysvětlím na následujícím příkladu. Bude-li mít dospělý člověk vnitřní zranění, bude většinou okamžitě operován, zatímco u dětí se přes devadesát procent vnitřních zranění léčí neoperačně, tedy konzervativní cestou. Pokud dospělý člověk přijde v důsledku úrazu o slezinu, může dále žít normální život bez zásadnějších komplikací. U dětí je ztráta sleziny velký problém a může způsobit život ohrožující komplikace. Rozdíl v léčbě je tedy naprosto zásadní.
Vy osobně jste přednostou Kliniky dětské chirurgie a traumatologie Thomayerovy nemocnice v Praze. Kolik pacientů ročně ošetříte a jak funguje systém zdravotní péče v praxi?
Stejně jako na ostatních sedmi pracovištích i u nás poskytujeme komplexní péči dětského úrazového centra. Spolupracujeme s kolegy napříč celou nemocnicí a můžu říct, že jsme schopni i díky spolupráci s přilehlým IKEMem řešit veškeré případy dětských úrazů, kardiochirurgii nevyjímaje. Z tohoto důvodu jsou dětská traumacentra vždy součástí velkých krajských fakultních nemocnic se sídlem na lůžkovém oddělení dětské chirurgie. Konkrétně na našem pracovišti ročně ambulantně ošetříme přes padesát tisíc dětských pacientů, přičemž více než polovinu z nich tvoří úrazy. Hospitalizujeme zhruba 3 500 pacientů a provedeme přes 2 200 operací. Ošetříme na 2 500 dětských zlomenin, u nichž provedeme 350 osteosyntéz.
Jste krajskou nemocnicií takže ošetřujete pacienty z Prahy a ze Středočeského kraje?
Ano, spádovou oblastí našeho dětského traumacentra je Praha a Středočeský kraj, o které se dělíme s Fakultní nemocnicí v Motole. Navíc k nám spadá Liberecký kraj. Pro některá specifická poranění, především pro vzácné zlomeniny, vážná poranění růstové chrupavky dětské kosti a následky skeletálního traumatu, máme však působnost podstatně širší. Výběrově léčíme děti téměř z celé republiky.
Zmiňoval jste, že na vašem pracovišti ročně ošetříte přes padesát tisíc ambulantních pacientů. Je toto číslo konstantní, nebo se v průběhu let nějak zásadně mění?
Díky za otázku, na kterou bych nejraději odpověděl tak, že v důsledku primární a sekundární prevence máme daleko méně pacientů než před pěti lety. Bohužel to říci nelze, protože neexistují registry, ze kterých by to bylo možné vyčíst. Bezpečně ale víme, že se nám daří centralizovat vážné a těžké úrazy do traumacenter, která jsou na takové případy nejlépe připravena a vybavena. Významně tomu také napomáhají jak legislativní kroky, tak metodické pokyny pojišťoven.
Jedním z přednesených témat byl tzv. syndrom týraného dítěte. Co to znamená?
Jedná se o aktuální a velmi bolestnou problematiku. Nejčastěji dochází k týraní dětí fyzickým bitím, sexuálními útoky nebo psychosociálním způsobem. Jakékoliv týrání dětí je odsouzeníhodné a bohužel i my se s takovými případy setkáváme. Z podstaty zaměření našeho oddělení se k nám nedostávají děti psychicky týrané, ale ty, kterým je ubližováno fyzicky. Co je však v dnešní době často zmiňováno a i my jsme tomuto tématu věnovali prostor na přednáškách, je tzv. syndrom třeseného dítěte. Tento způsob týrání má jedno velké specifikum, a sice že se ho mohou lidé dopouštět i nevědomky. Když agresor vezme malé dítě do rukou a třese s ním tak silně, že mu rozdrtí žebra a způsobí mu poškození mozku, lze to bezesporu posuzovat jako fyzické týrání. Není ale výjimkou, že si lidé s dětmi hrají, vyhazují je do vzduchu, třesou s nimi na kolenou, a bohužel i takovéto nevinné hry mohou mít za následek poškození zdraví dítěte.
Je úloha zdravotní sestry při péči o týrané dítě v něčem specifická?
Práce zdravotnického personálu je přesně daná, ale v těchto případech má sestra relativně zásadní vliv na diagnostiku. Lékař je s takovým dítětem v omezeném kontaktu, zatímco nelékařský personál je s ním ve styku nepřetržitě. Sestra vidí, jak se k dítěti chovají rodiče, jak se o ně zajímají, jak často mu telefonují, co mu nosí apod. To všechno je pro detailní zjištění okolností vzniku poranění u dětí s podezřením na týrání velmi důležité a úloha sester je tak mnohem větší, než se může zdát.
Myslíte si, že jsou lidé u nás schopni poskytnout první pomoc, když je potřeba?
Myslím si, že lidé v České republice jsou v poskytování první pomoci na velmi dobré úrovni. Je to bezesporu dáno systémem vzdělávání, školstvím a množstvím kurzů, které jsou stále velmi oblíbené a mezi lidmi žádané. Co bych chtěl ale vyzdvihnout, je profesionální úroveň naší přednemocniční péče, která je zajištěna zkušenými vyškolenými lékaři, což i ve vysoce civilizovaných státech běžné není.