Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

11. Prosinec 2017

Pokud budeme vzdělávat metodou, která přiznává, že chybujeme, bude lékařské řemeslo bezpečnější

Rozhovor s MUDr. Pavlou Mlčkovou nejen o simulační medicíně.

MUDr. Pavla Mlčková je lékařka, která se věnuje výuce fyziologie ve druhém ročníku na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Její cesta k tomuto povolání však nebyla přímá. Vždy ji přitahovalo učitelství, ale zároveň ji bavila i medicína. Životní okolnosti ji přes internu a imunologii přivedly zpátky do školy, kde působí na pozici asistentky v praktických cvičeních.

Podzimní kurz Simulační výuky v anestezii a v intenzivní péči proběhl ve dvou blocích v pražském Pavilonu B. Braun Dialog. Koncept kurzu nazvaný Train the Trainer byl určen lékařům-lektorům, kteří se sami aktivně věnují simulační výuce ve zdravotnictví. Po loňském kurzu, kdy byl hostem guru evropské simulační medicíny Markus Rall, přijal letos pozvání jeden z jeho prvních žáků a dnes již zkušený odborník v simulační medicíně MUDr. Daniel Csomor, který působí ve Wiener Neustadtu v Dolnorakouském centru medicínských simulací a bezpečnosti pacientů. „Simulační medicína je stále poměrně nový obor, ale má budoucnost. Je perfektní, že si zdravotnické týmy mohou vyzkoušet akutní situace v bezpečném prostředí, které dokonale odpovídá realitě, ale nikdo u toho nezemře,“ říká MUDr. Csomor.

Oba moduly kurzu už tradičně vedl primář MUDr. Michael Stern, MBA, z Kliniky anesteziologie a resuscitace 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, který je dlouhodobě odborným garantem všech simulačních kurzů Aesculap Akademie. Využili jsme závěrečného bloku, který se konal v posledních listopadových dnech, a zeptali jsme se na dojmy MUDr. Pavly Mlčkové, která se kurzu zúčastnila. 

 

Máte se simulacemi poměrně dost zkušeností. Mohla byste je prosím trochu popsat? Co vás přivedlo na kurz Train The Trainer?

Simulacím se věnuji od svého nástupu do Fyziologického ústavu v roce 2011 a přivedl mě k nim můj muž, který učí fyziologii o patnáct let déle než já. Lámal si tehdy hlavu, jak studentům přiblížit, k čemu jim bude fyziologie v praxi dobrá, proč se co učí, jaký to má smysl. Inspirovala ho simulační metoda výuky zdravotníků ve světě a řekl si, že to zkusí i s mediky, ovšem velmi jednoduše na jejich úrovni vzdělání. Začala jsem mu pomáhat. Nejdříve jsme byli jen taková parta nadšených mediků a lékařů, které bavila fyziologie. Po odpoledních jsme se s nimi scházeli v naší první simulační místnosti a řešili první scénáře. Těžko říct, kdo měl tenkrát větší trému, jestli oni, že nebudou vědět, jak na to, nebo my, že se nám scénář vymkne z ruky. Všechny nás to ale moc bavilo a mě okouzlilo přátelské a bezpečné prostředí, kde bylo možné položit jakýkoli dotaz a udělat libovolnou chybu bez obav, že se znemožním nebo někomu uškodím. Tenkrát jsme o pravidlech správně vedené simulace ani o debriefingu nevěděli nic. Na něco jsme přišli sami metodou pokus ‒ omyl, nějaké znalosti jsme načerpali od přátel, kteří se už simulacím věnovali dávno před námi. Mně osobně hodně daly rozhovory s Robertem Pleskotem a účast na jeho hodinách (MUDr. Robert Pleskot, intenzivista, učitel první pomoci zážitkovou metodou). Teprve tehdy nám došlo, že simulace je pedagogický nástroj, který se můžeme ku prospěchu studentů naučit lépe ovládat. Myslím, že zlomová byla zkušenost mého muže, když se zúčastnil prvního trenérského kurzu Aesculap Akademie, který tehdy vedl Marcus Rall. Zcela si ho získal. Vrátil se z kurzu a pořád mi o něm vyprávěl. Klidně bych dokázala říct slovo od slova. Myslím, že dodnes mám nejpevnější paměťovou stopu o struktuře debriefingu právě z manželova líčení. To pak přivedlo na kurz Train The Trainer i mě. Dnes už za sebou máme tři roky pravidelné výuky studentů druhého ročníku simulační metodou v rozsahu asi 20 výukových hodin na osobu, ale lektorské zkušenosti stále teprve sbíráme.

 

V čem osobně vidíte největší přínos simulačního cvičení?

Budu mluvit o naší cílové skupině, tedy o medicích, protože  mám zkušenost pouze s nimi. Myslím, že na začátku výukového procesu je potřeba studentům ukázat, jaký smysl má to, co je chci naučit. V tom nám simulace velmi pomáhá. Fyziologie je pro mnohé studenty těžko představitelná, moc teoretická a hrozně rozsáhlá. Simulace je nástrojem, který ukazuje souvislosti mezi orgánovými systémy, například respirací, cirkulací a metabolismem, ale také spojitost mezi teorií a praxí. Dále je potřeba upozornit na podstatné, důležité věci. Grafy z učebnice se najednou zobrazují na monitoru nad hlavou reálného pacienta. Mám-li situaci řešit, musím o ní přemýšlet a musím jednat. Bezradnost i radost z nalezeného řešení jsou emoce, které upevňují paměťovou stopu. V klinických ročnících studia nabízí simulace dvě další obrovské výhody: výuku bezpečnou pro pacienty i studenty lékařství a možnost projít si všemi standardními klinickými situacemi nezávisle na aktuální skladbě hospitalizovaných.

 

Měla jste možnost vyzkoušet si roli přímého účastníka simulace i vedení debriefingu. Co vás víc oslovilo? 

Asi možnost natrénovat debriefing. Přeci jenom jsem už lékařské praxi vzdálená mnoho let, a pokud jsem při simulaci v roli zdravotníka, používám sice erudici, ale svou roli si jen představuji, takže se v ní necítím úplně reálně. S debriefingem je to něco jiného. Ten zkouším se studenty minimálně třikrát týdně a ne vždy jde všechno jako po másle. Někdy jsou všichni nadšení a spolupracují, jindy se ale najdou tací, kteří začínají větou: „Rovnou vám řeknu, že tohle já nemám rád.“ Občas se někteří studenti cítí simulací nějak ošáleni, něco jim přijde nefér… Například jsem zažila studenta, který mi při debriefingu argumentoval: „Jak jste nám mohli rozpojit rouru k ventilátoru, když ani nevíme, jak ventilátor vypadá?“ V takových situacích je pak umění si studenty získat, aby se i přesto chtěli učit.

 

V čem vidíte největší přínos debriefingu a v čem jeho nástrahy?

Zdá se mi, že simulovaná situace má velký potenciál něco se i poměrně trvale naučit, ale je velmi zahuštěná. Napěchovanost působí nejen medicínský obsah, ale i kontext, například spolupráce s dalšími lidmi, stresem zúžený obzor účastníků simulace a emoce, které hru doprovázejí. Reálnost simulace probouzí strach ze selhání, stud i vztek na lektora. Pokud má být cenný studijní materiál vytěžen ku prospěchu vzdělávaného, je potřeba vrátit se k ní pomalu a pokusit se odfiltrovat vlivy, které účastníkům bránily v reflexi momentů, kde se mohou posunout vpřed. A ještě připojím specifický pohled učitele na pregraduální úrovni. Simulace nám pomáhá, aby nám studenti během debriefingu sami položili otázky, které bychom jim jinak museli u tabule vnucovat my.

A nástrahy? Vnímám, že používáme psychologickou metodu pro vzdělávání populace, jež je hodně racionálně orientovaná. Pokud se osoba vedoucí debriefing zastaví na emočním ošetření účastníků, a nevěnuje se správným způsobem reflexi chyb, nepovede to k prohlubování vzdělání a u zdravotníků příliš vysoký kredit nezíská. Když to shrnu… Jsem přesvědčená, že debriefing funguje, jen pokud ho lektor umí vést. A to není vůbec jednoduché.

 

Je něco, co vás během kurzu překvapilo? 

Nadchla mě upřímnost některých účastníků, vlastně velké části z nich. Mám zkušenost, že pro učení je důvěrné přátelské prostředí moc důležité. Na tomto kurzu mě však napadlo ještě něco navíc, a to možnost pozvednout z prachu něco jako stavovskou soudržnost lékařů. Můj tatínek mi o ní vyprávěl jako o něčem, co bylo v dobách jeho mládí samozřejmé. Já už jsem ji zažila jen velmi vzácně. Pokud však budeme šířit vzdělávací metodu, ve které přiznáváme, že všichni chybujeme, a budeme vzájemně solidární, pak by mohlo být lékařské řemeslo zase o kousek bezpečnější.

 

Na co jste se v přestávkách mezi jednotlivými moduly kurzu těšili nejvíc?

Asi na konkrétní situace, které nelze dopředu naplánovat, a na inspiraci od kolegů, kteří je řešili.

Klára Dvořáková

Čtěte také

Dialyzační monitory OMNI se v České republice i na Slovensku používají od dubna letošního roku a jsou umístěné na řadě intenzivistických pracovišť.

09.01.2018
Intenzivní péče

Souhru a komunikaci podle návodů ani učebnic nenatrénujete, říká v rozhovoru MUDr. Jan Bureš, anesteziolog a intenzivista z FN Motol.

11.12.2017

Přední světová vzdělávací instituce v oblasti zdravotnictví Aesculap Akademie přichází s novým kurzem zaměřeným na důležité téma, kterým je asertivita. Povede jej zkušený a uznávaný lektor Aesculap Akademie Mgr. Michal Žmolík, který se zaměřuje na psychoterapii, supervizi a vzdělávání formou přednášek, kurzů a školení. Zajímalo nás, co mohou účastníci od kurzu očekávat, a proto jsme se Michala zeptali na pár otázek. 

13.11.2018
Aesculap Akademie