Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

18. Květen 2015

Od železnice přes pediatrii ke střevní chirurgii

Prof. MUDr. Jiří Hoch, CSc.
Narodil se 21. 7. 1952 v Praze. Fakultu dětského lékařství UK (dnešní 2. Lékařskou fakultu  UK) absolvoval v roce 1977. Atestoval v letech 1981 a 1986, v roce 1989 obhájil dizertaci, v roce 1997 habilitoval, v roce 2004 byl jmenován profesorem. Na motolské Chirurgické klinice pracoval po celou dobu studia jako demonstrátor, po promoci prošel všemi stupni funkční hierarchie a od roku 1997 kliniku vede. Je autorem monografie Akutní chirurgie tlustého střeva (1998), Niederlovských reminiscencí (2007), spoluautorem několika chirurgických a onkologických publikací, dvou učebnic pro studenty medicíny a autorem 120 článků uveřejněných v českých a zahraničních odborných časopisech. Od roku 2002 je předsedou Koloproktologické sekce České chirurgické společnosti ČLS JEP a místopředsedou Společnosti gastrointestinální onkologie a členem řady domácích i zahraničních odborných společností (mj. Evropské společnosti pro koloproktologii a Evropské chirurgické společnosti) a redakčních rad.
Málo, ale rád sportuje, železnici má v oblibě dodnes, stejně jako cestování, fotografování, četbu, klasickou hudbu a impresionismus ve všech podobách.  

Pane profesore, proč nakonec zvítězila medicína, když byly ve hře tak atraktivní obory jako dopravní inženýrství, železnice a možná i žurnalistika?

Rozhodl osobní příklad. Mezi přáteli mých rodičů bylo několik výtečných lékařů. Dětské sny vonící železnicí nakonec dostaly jinou podobu, daleko realističtější. Upřímně jsem si přál stát se dětským lékařem. Na tehdejší fakultu Dětského lékařství jsem však napoprvé nebyl přijat a skončil jsem v nultém ročníku na Dětské stomatochirurgické klinice, kde se už chirurgie objevila. Práce na klinice, vedené profesorem Komínkem, mne utvrdila v odhodlání studovat medicínu a také v tom, že jiné obory, zejména technického směru, mě trochu míjejí a že se mám držet medicíny. S dnešní životní zkušeností si už umím představit, že bych dokázal dosáhnout odborného uspokojení i v jiném oboru, ale velmi pravděpodobně v humanitním, nikoli v technickém.

 

Co je podle vás na práci chirurga dnes těžší, a co naopak snazší než v době vašich studií?

Nemyslím si, že by dnes bylo něco lehčí. Zatěžující je rychle narůstající objem informací, rozvoj specializací a subspecializací, atomizace medicíny, a tedy i fragmentace chirurgie. Objem informací v jednotlivých oborech dosahuje takové šíře, že není v silách ani velmi angažovaných lékařů, aby si osvojili všechny podrobnosti. Dokonale zvládnou jen malou výseč, která se týká jejich zaměření. Není snadné ubránit se přílivu informací a umět si vybrat ty, které jsou podstatné a které je potřeba udržet a rozvíjet. Vedle toho je ale třeba neztratit spojení s ostatní medicínou – to je podle mne zásadní. Pak je tu něco, v čem nechtěně doháníme rozvinutý svět - stále narůstající administrativa. Mnoho činností a úkonů se považovalo za samozřejmost, dnes k nim potřebujeme řadu souhlasů od pacientů a také záznam o každém vyšetřovacím nebo léčebném kroku.

 

A kdybyste srovnal možnosti mladých lékařů dostat se rychle k opravdové medicíně?

Otázkou je, co je opravdová medicína. Nepochybně mluvíme o samostatné práci. Mladý lékař má mít perfektní průpravu. Změněný, proměňující se a neustálený systém kvalifikačního vzdělávání přinesl nové podmínky. Získat praktické dovednosti trvá novému lékaři déle a prodloužila se doba, kdy se mladí chirurgové mohou postavit na vlastní nohy. To přináší daleko větší nároky na jejich motivaci, aby byli ochotni „čekání na opravdovou medicínu“ vydržet. To souvisí také s počty výkonů, které mladí chirurgové mají provést. V České republice je to problém, tato podmínka je nepřehlédnutelná a času na splnění daného množství výkonů je nedostatek. Ačkoli existují přesná čísla, kolik musí udělat operací apendixu, žlučníku, kýl a dalších, stává se, že konkrétních příležitostí k operacím, umožňujícím splnění těchto čísel, je nedostatek.

 

Co si myslíte o vstupování soukromého sektoru do vzdělávání lékařů, například o Aeskulap Academii?

Zpravidla to nejlepší. Aeskulap Academie ročně proškolí více než 20 000 lékařů, což je obdivuhodné číslo. Sama okolnost, že do vzdělávání vstupuje privátní sektor, neznamená žádnou devalvaci po odborné stránce. Velmi často je tento sektor nositelem pokroku, ať už se to týká technologií, léčiv nebo diagnostiky. Dokáže novou zkušenost přinést do lékařského prostředí, navíc s dobrým přesvědčením, že je skutečně pokroková. Je to hybatel, který nás lékaře vede k zamyšlení, zda ten či onen postup, nástroj, přístroj nebo metodu nemáme začít používat. Tím vůbec nemyslím komerční tlak. K tomu, aby se prosadila nebo rozvíjela nová věc, je nezbytná součinnost více faktorů. Na jedné straně invence a schopnost něco nového objevit, na straně druhé potřeba to užívat a také ochota i schopnost novinku uvést do praxe. Firmy se musí angažovat - ostatně taková činnost jim přináší prospěch. Ten však mají mít všichni - firmy ve formě zisku, lékaři a zdravotníci v podobě snazší diagnostiky a terapie, případně menších nároků na péči a čas, a poskytovatelé péče ve formě nižších nákladů. A největší prospěch z tohoto procesu má mít pacient. 

 

Jak se vyvinula v průběhu vaší lékařské praxe koloproktologie a stomická péče? 

Koloproktologie je dnes respektovanou nadstavbovou chirurgickou specializací, včetně atestace. Právě zmíněná stomická péče je s minulostí naprosto nesrovnatelná. Jistě i do této oblasti se promítá komerční úsilí. Sama snaha vyvinout dokonale funkční pomůcku a komerčně uspět by však bez pomoci lékařů nevedla k úspěchu. Rozdíl proti minulosti je naprosto ve všem – v materiálech, tvarech i v kvalitě. Zcela zásadní odlišnost je v dostupnosti. Tato péče je u nás na vynikající úrovni a k dispozici máme skvělý sortiment špičkových pomůcek. Bez nejmenšího uzardění konstatuji, že jsme v této péči schopni velmi dobře konkurovat řadě západních zemí. Vývoj směřuje ke stále více pacientsky přátelským pomůckám, které nedráždí kůži, dokonale těsní, jsou pacho- i vodotěsné a neohrožují odlepením a kompromitováním pacienta. Jsou natolik jemné, že kopírují konturu těla, a snadno se dají schovat pod oblečení a lze se s nimi i koupat. Pokud pacient zvládne péči o sebe sama, není téměř handicapován.

 

Patří výrobky společnosti B. Braun Medical k těm, kteří se vydali touto cestou vývoje, k trendu kvality a vstřícnosti k pacientům?

Jednoznačně. B. Braun vyrábí výtečné pomůcky! Jsou na špici toho, co můžeme v nejvyšší kvalitě stomikům poskytnout.

 

Je i společnost B. Braun Medical zmiňovaným hybatelem vývoje?  

Ano. Na jedné straně stojí technický pokrok, vývoj v chemii a vývoj materiálů. Na druhé straně je to narůstající zkušenost se stomickými pomůckami. B. Braun se dlouhodobě věnuje vývoji pomůcek a reaguje na názory lékařů, stomasester i stomiků. Tato firma je ve svém oboru na špici, skvěle spojuje technický a výrobní pokrok s praktickými zkušenostmi.

 

V čem spatřujete civilizační riziko v oboru koloproktologie? Co je ten největší problém týkající se střev a konečníku?

Problém je jednoznačně popsán v číslech. Česká republika je bohužel mezi zeměmi s vysokým výskytem kolorektálního karcinomu. Odhadujeme-li pro letošní rok rámcově 8 500 pacientů s různě závažně pokročilým nádorem tlustého střeva nebo konečníku, znamená to přibližně stejný počet operací. Z pacientů, kteří se jim podrobí, se odhadem nejméně 2 000 stane stomiky, s trvalou nebo přechodnou stomií. Dále stoupá počet pacientů s nespecifickými střevními záněty – s ulcerózní kolitidou nebo Crohnovou chorobou - a nemění se počty operovaných pro divertikulární chorobu, veřejnosti dodnes známou jako „prezidentská nemoc“, protože jí kdysi trpěl Václav Havel. Civilizačním problémem je, že pro snížení rizik onemocnění sami neděláme dost. Ačkoli změna stravovacích návyků, omezení konzumace alkoholu a kouření i zvýšení pohybové aktivity mohou významně snížit riziko vzniku kolorektálního karcinomu, podle populačních studií je zřejmé, že zůstáváme sami sobě hodně dlužni. Koloproktologie řeší také další „proktologické“ diagnózy – hemoroidy, abscesy a píštěle atd. Skrytým problémem v České republice je fekální inkontinence. Ta není přesně zmapována nikde na světě, ale v mnoha zemích jsou alespoň známy počty lidí, kteří potřebují s tímto problémem pomoci. Nejtěžší ale je takové osoby najít.

 

Jaké vlastnosti by měl mít dobrý chirurg?

Na prvním místě jistě odhodlání a přesvědčení, že je chirurgii oddán a nachází v ní uspokojení, které od své profese čeká. Chirurg by měl být dostatečně vzdělaný, aby zvládal medicínu v širším rozsahu, chápal fyziologii a patofyziologii a uměl anatomii. Aby dokázal zvládnout principy a interpretovat výsledky zobrazovacích metod. Aby se orientoval v patologii a v hodnocení nejrůznějších závažných nálezů, včetně onkologických, a aby jeho vědění přesahovalo do blízkých oborů, např. interny. Chirurgie je jen jedním z nástrojů, jímž se medicína realizuje.

 

A pokud jde o osobní vlastnosti chirurga?

Podle mého přesvědčení je to odhodlání, zvídavost, vytrvalost, trpělivost a poctivost k sobě samému. Nenechat se uspokojit příliš snadnými odpověďmi. Chirurg by se měl vždycky ptát, zda postihl příčinu nebo podstatu nemoci či léčby. Vyskytnou-li se komplikace, nebo pokud něco nejde tak, jak by se očekávalo, měl by chirurg začít hledat chybu u sebe. A musí být sám na sebe náročný. Měl by být pokorný, skromný a schopný pracovat v týmu. Chirurgie není práce jednotlivce. Ten sice může mít hlavní úlohu, ale není-li obklopen týmem a nežije-li s ním, mnoho toho nedosáhne. Důležitá je pečlivost. Podle mého názoru je to dokonce jedna ze základních vlastností, které by měl chirurg mít. Pečlivost by měla být s chirurgií v neustálém spojení.

 

Co byste přál studentům medicíny a mladým lékařům? 

Odhodlání a motivaci k práci. Naše práce nás má uspokojovat natolik, a tím myslím i splnění finančních představ, abychom nebyli vystaveni ponižujícím hmotným starostem. Neměl by to však být hlavní motor. Ten spatřuji jinde – pro chirurga by měla být hlavním uspokojením radost z toho, že může dělat tak náročnou profesi. A že vidí své pacienty, kteří nejenže přežijí, ale žijí i dlouho po operačním výkonu, poté co s operačním týmem prošli kritickou chvílí. Přál bych všem chirurgům, aby na ně pacienti vzpomínali v dobrém. Když dostanete po patnácti letech dopis od pacienta, který píše, že na vás dosud s vděčností vzpomíná, jak se mi teď stalo, udělá vám to velikou radost. To je to potěšení, které nám má medicína přinést a které bych medikům a mladým kolegům přál.

 

 

 

Ohodnoťte článek, pokud se vám líbil.
1
redakce Braunovin

Čtěte také

V březnu 1993 začínala česká pobočka B. Braun své působení v bývalém bytě přebudovaném na kancelář v pražských Holešovicích. Dnes, po 25 letech, je s více než 800 zaměstnanci a obratem 3,4 mld. Kč silnou a stabilní skupinou na českém i slovenském trhu. O cestě k úspěchu i o výhledech do budoucna jsme si povídali s Petrem Macounem, jednatelem společností B. Braun Medical a B. Braun Avitum v České a Slovenské republice.

16.07.2018
Lidé a společnost

Rozhovor s doktorem Jaroslavem Pilným o chirurgii ruky, sportovcích, olympijských hrách a cestách do lesa.

22.05.2018
Chirurgické obory

S předsedou České nefrologické společnosti Vladimírem Tesařem o vývoji nefrologie, prevenci a jeho lékařských i nelékařských snech

07.03.2018
Nefrologie