Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

8. Říjen 2012

Lima a garúa

Velkoměsto se vším všudy

Den 311, pátek 25. 6.

Na rohu snídáme opět housky s vajíčkem. Je to nejspíš naše poslední klidná snídaně, protože dnes vyrážíme do Limy, která určitě bude daleko živější a rušnější. Bus nám odjíždí v půl desáté a zastávka je přímo naproti hostelu.

Oproti většině silnic v horách je Panamerikána docela kvalitní. Na většině míst sice nemá parametry dálnice, i když by tak hlavní tah Jižní Amerikou nejspíš měl vypadat, ale řekl bych, že i stávající stav je velkým vítězstvím.

Jsme v tropické zeměpisné šířce, ale podél pobřeží se netáhne nic než poušť. Krajina je dost jednotvárná a místy roztroušená města nebo vesničky nevypadají o moc lépe - vše je vyprahlé na troud a v tom prachu se jen občas objeví políčka.

Panamerikána je plná náklaďáků, autobusů a hlavně amerických bouráků ze 60. a 70. let. Vedle nich se ale začínají objevovat i nová auta, především relativně levných japonských značek. Není to nic moc, protože technický stav starých aut (ač se zdá lepší, než co bylo možné vidět v samotných Státech) přeci jen omezuje jejich maximální rychlost. Nová auta však takové omezení nemají, a proto se v rukou peruánských samců, spolu s úžasným stavem silnic, můžou nechtěně změnit ve velice účinnou zbraň.

Celých 50 kilometrů před Limou se kolem nás mezi skalami míhají tabulky upozorňující, že je za nimi výcvikový prostor peruánské armády, a vstup je tedy zakázán. Pro výcvik přežití v poušti ideální terén. I když zrovna v blízkosti hlavního města?

Lima

Lima je typicky roztahané velkoměsto. Její blízkost se projevuje nejprve nájezdem na opravdovou dálnici, a pak teprve prvními baráčky. Vypadá to tady pořád jako na venkově, administrativně je to však už Lima. Jsme asi 30 kilometrů od centra.

Baráčků přibývá a kopcovitý terén už jimi začíná být pokryt beze zbytku. Na dálnici míjíme zastávky MHD. U některých stojí staré rachotiny, kterým tady říkají autobusy. Ten, kterým jedeme, je proti nim jako z jiného světa.

Proplétáme se zacpanými ulicemi další tři čtvrtě hodiny, než zajíždíme do dvora autobusového nádraží. Lima nemá žádné ústřední autobusové nádraží a každá společnost si tak hraje na svém písečku. Vypadá to, že jsme v centru, tak nám to moc nevadí. Navíc už žádný autobus potřebovat nebudeme, protože Limu opustíme vzduchem - poletíme domů.

Cesta trvala něco přes sedm hodin, ale vůbec nejsme unavení - autobus skvělý, silnice docela dobrá a vyhlídka, že dnes složíme batohy a dáme je na sebe, teprve až se budeme přesunovat na letiště, je víc, než bychom potřebovali. Ubytování sice není levné (7,5 dolarů za pokoj pro dva), ale to už těch pár dní vydržíme.

Lima nás překvapuje svou čistotou. V absolutním měřítku to asi nebude nic moc, ale na Jižní Ameriku je to docela dobré. V centru, kde bydlíme, je několik pěkně upravených náměstí se zelení a na nejbližších ulicích kolem Plaza de Armas jsou pěkně opravené domy a spousta obchodů. Možná je to i tím, že přímo na Plaza de Armas stojí Palacio de Gobierno (Prezidentský palác).

První večer trávíme obcházením centra, abychom se zorientovali. Některé ulice jsou temné, takže nic příjemného, ale spíš je to jen pocit pramenící z naší představy o velkém rozšíření kriminality v Peru, obzvlášť ve velkých městech. Večeříme ve vegetariánské restauraci asi blok od našeho hotelu.

V bance na Plaza de Armas se pokouším ze svého účtu získat peníze. Opět neúspěšně, což definitivně znamená, že Lima je naší poslední zastávkou v Peru a pro mě i na celé cestě kolem světa. Uteklo to hodně rychle. Už nám zbývá jen zajistit si místa v letadlech a... toť vše. Na Jirón de la Union, pěší zóně spojující dvě hlavní náměstí - Plaza de Armas a San Martín -, je několik internetových kaváren, tak se do jedné z nich na chvíli usazujeme a já začínám psát poslední zprávu z cesty.

Den 312, sobota 26. 6.

Ubytování v Limě je drahé, proto se musíme víc uskromnit v jídle. Nejlíp se člověk vždycky nají na trhu, který nás i tady snad zachrání. Lima už není tak „venkovská“ jako La Paz. Nikde žádní indiáni, všude jen samá auta, džíny a Coca-Cola.

Trh je od místa, kde jsme ubytovaní, vzdálen jen asi čtyři bloky. Vedou k němu částečně tiché uličky a částečně pěkně páchnoucí a zacpané bulváry. Na nich se snaží dopravu řídit policistky. Moc nechápu proč… Semafory fungují, ale policistky někdy ukazují úplně jinak - jejich intervaly pouštění dopravy v kolmých pruzích se s intervaly semaforů rozcházejí. Dobrý chaos.

Budova Mercado Central (hlavního trhu) je sice dvoupatrový betonový výtvor, ale potravin tady prodávají dost. Jen je to zde trochu dražší, než jsme si představovali. Přijatelné jsou akorát tak banány a avokáda, takže je budeme jíst asi dost často.

Před trhem je řada chif, čínských restauraci, které vzhledem k tomu, co nabízejí, nejsou ani příliš drahé. Necháváme se zlákat a po schůdkách stoupáme do druhého patra jedné z nich, protože první patro je úplně zaplněné (což je vždycky dobré znamení). Trochu nás překvapuje klimatizace, ale jinak je to dobré. Dáváme si sopa rachi y yucas, což je rýžová polévka s tofu, bambusovými plátky a cibulí, k níž na talířek dostaneme osmažené podlouhlé koblihy (yucas) a citron na pokapání. Moc, moc dobré, i když asi ne moc peruánské. A navíc mi ze zubu vypadla plomba…

Nejdřív si musíme rezervovat letenky, a pak se začneme bavit. Ona se ale už i ze zařizování letenek začíná klubat docela dobrá zábava. Nejdřív nemůžeme najít informační kancelář, která se právě stěhuje. Sice jen asi o dva domy dál, ale ani jedno z těch míst nefunguje - jako by byla vybílená. Kam sakra dali všechno to zařízení? Hm... je divné, že není alespoň na jednom z míst. Asi ale přemýšlím moc efektivně. Zkrátka informační kancelář nikde.

Naštěstí ale vystihujeme správný okamžik, protože k novému místu se právě blíží pár židlí a krabic. Oslovujeme jednoho z pracovníků, který nám ochotně dává brožurku o Peru, kde jsou i plánky Limy a adresy leteckých společností, a ještě nám k tomu vysvětluje, jak se tam dostat. Lima je šíleně roztahaná a místa, která hledáme, jsou samozřejmě kilometry od centra. Tak se budeme muset vydat poznávat limskou MHD.

Lima je plná autobusů a zdálo by se snadné prostě nějaký „ulovit“ a jet. Tak jednoduché to ale není. Jakmile však zjišťujeme, co jsou hlavní dopravní tepny, stačí se už v podstatě jen dívat na boky autobusů, kde jsou napsané čtvrti, kudy projíždějí. Nejtěžší je však nalézt ulici, kterou jezdí ten správný autobus. Pro naši cestu na jih do čtvrti San Isidro je to Tacna, ulice vedoucí od řeky západně od centra a pak se stáčející na jih.

Celou hodinu a půl nám trvá, než se dostáváme do kanceláře Delta Ar Lines v San Isidro! I chůze by v některých místech byla rychlejší. Zácpy jsou úděsné a rychlost skoro nulová. Všechna auta mají samozřejmě zapnuté motory, což je v tom vedru vražedná kombinace. Občas nás aspoň rozptýlí týpci, kteří si třeba strčí dvaceticentimetrový hřebík do nosu, a pak nám nabídnou sušenky, které prodávají. Vlastně je to druh šokující reklamy. Ani v autobuse se člověk nenudí.

Díkybohu že Delta je mezinárodní firma, jinak by neměli otevřeno v sobotu. Rezervace letenky není problém, mám ji na 30. června.

Asi kilometr od Delty je kancelář Lufthansy, se kterou poletí Táňa. Modlíme se, ať je otevřeno. Ale bohužel. Snad v pondělí. Můžeme ještě vyzkoušet Intej, což je odnož stejné organizace jako GTS, kde Táňa letenku koupila. Adresu máme, tak jedeme dál. Intej je ještě dál od centra, než jsme teď, ale naštěstí stejným směrem - musíme až za snobskou čtvrť Miraflores do čtvrti Barranco. Alespoň uvidíme, jak tu žijí bohatí.

Zase další autobus, což ale znamená další peníze. Jenže už je poledne a musíme tam dojet co nejdřív, abychom měli alespoň malou šanci. Nevíme přesně, kde vystoupit, protože v těch kilometrových ulicích člověk nepozná, kde začíná a končí číslování. Ocitnout se na správné ulici, ale na jejím špatném konci může znamenat rozdíl třeba pěti kilometrů! My jsme to ale docela odhadli a chůze od autobusu k Inteji nám trvá jen deset minut. Samozřejmě už je zavřeno, takže až v pondělí…

V Barranco je docela příjemně (i když čistota nic moc) a oběd na trhu nás trochu uklidňuje. Procházka na útesu nad mořem (který je sice holý a vede pod ním Panamarikána, ale auta jsou daleko, a tak nejsou slyšet) nám zase trochu vrací optimismus do žil. Moře je v oparu, ale krásné. Pěkné trávníky s palmami postupně přecházejí v parčíky s moderními domky a dál i skleněnými paneláky. To už jsme ale na okraji Miraflores, urbanistické chlouby Limy.

V Miraflores se staví o sto šest. A velkoryse. Nemuseli by se za to stydět ani evropští architekti - prostorné byty s velkými okny a balkony, některé se soukromou ostrahou. Jako na Západě.

Přicházíme k promenádě, která jako by vypadla z nějakého sci-fi filmu. Je moderně řešená, se spoustou míst, kde se dá pít pivo nebo jen tak diskutovat s přáteli. Užívají si tu bohatí Peruánci. Od doby, kdy jsme opustili Santiago, se nám podobný pohled nabízí poprvé.

Miraflores je daleko výstavnější a čistší než staré centrum. Všude zakopáváme o značkové obchody a supermarkety, mezi nimi se jen tu a tam nesměle mihne osamělý Peruánec se svojí kárkou s ovocem. Před kostelem La Virgen Milagrosa je na chodníku dokonce jakási galerie pod širým nebem. Jeden stojan vedle druhého, s originálními malbami všech stylů. Škoda že na to nemáme náladu (a ani peníze).

Ještě chvíli jdeme pěšky, ale pak zase nasedáme na autobus - do centra je to přeci jen nějakých 10 kilometrů. Cestou mě šokuje volební billboard Jaime Salinase, jednoho z kandidátů na starostu Miraflores (volby budou 4. července). Přeškrtnuté sluníčko (symbol strany Miraflores Unido), které mají voliči najít na svých volebních lístcích (a stejně přeškrtnout), je přesně v duchu jednoduchých a i pro prosté lidi srozumitelných symbolů. Dech mi ale vyrazily adresa webové stránky a Salinasova e-mailová adresa. Mezi venkovem a Limou je v tomto ohledu ještě jeden rozdíl. Symboly stran majících vliv v Limě jsou spíš abstraktní (maják, slunce), kdežto symboly stran „venkovských“ jsou daleko konkrétnější - např. kukuřice, traktor, kaktus apod. Jsou prostě přizpůsobené úrovni voličů. A tak to má děda ve venkovské hliněné chatrči při volbách jednoduché: stačí vyjít na práh, podívat se, jaký symbol má namalovaný na zdi u domu, a má odvoleno. Snad je to u nás alespoň o trošku lepší...

redakce Braunovin

Čtěte také

Národní pracovní skupina pro hygienu rukou je složená ze zástupců odborných společností, odborových organizací a předních českých odborníků v oblasti epidemiologie a hygieny.

03.07.2018
Aktuality z B. Braun

Na konci května se pro obyvatele Galanty či nedaleké Bratislavy otevřelo nové unikátní multifunkční zařízení B. Braun Galenia, které jako první na Slovensku nabízí seniorům s poškozenými ledvinami kromě dialyzační péče nefrologickou ambulanci, domov pro seniory, rehabilitační centrum a Alzheimer centrum. 

07.06.2018
Aktuality z B. Braun

Mezinárodní fotbalový turnaj zaměstnanců skupiny B. Braun pod názvem Eurosoccer patří již řadu let k tradici. Probíhá podobně jako olympiáda každé čtyři roky a letos v květnu po dvaceti letech zavítal opět do Prahy. Hlavní myšlenkou šampionátu je sjednotit zaměstnance z různých zemí s cílem společného tahu na branku. Na fotbalovém hřišti se tak potkali manažeři, obchodní zástupci, sestřičky a lékaři z dialýz, ředitelé, lidé z kanceláří, továren, laboratoří i vzdělávacích center.

23.05.2018
Aktuality z B. Braun