Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

31. Červenec 2018

Lékařka Eva Brichtová - žena, která vidí do hlavy nejen ženám, ale i mužům

doc. MUDr. Eva Brichtová, Ph.D.

Jediná docentka neurochirurgie v Česku − drobná a milá blondýnka Eva Brichtová. Když poprvé v životě viděla lidský mozek, věděla, že neurochirurgie bude jejím osudem. Léčí lidi, aby se znovu mohli vrátit ke svým původním životům. Ráda poznává nová místa na zemi, fascinují ji vlny Atlantiku a nadevše miluje svého klokaního domácího miláčka Kiwiho.

Co vás přimělo vydat se na dráhu medicíny a proč zrovna neurochirurgie? Byla to láska na první „pohled“ už od vysoké školy, kdy jste poprvé uviděla operaci mozku?

Mým původním záměrem bylo stát se sportovní lékařkou. Hrála jsem závodně fotbal a chtěla jsem skloubit sport se svou profesí. Po čtvrtém ročníku medicíny jsem se o prázdninách ocitla na stáži na neurochirurgické klinice, a když jsem poprvé uviděla živý lidský mozek, věděla jsem v té chvíli, že neurochirurgie bude mou osudovou volbou.

 

Co vás na tomto orgánu nejvíce přitahuje?

Mozek určuje naši identitu a osobnost. Je to nejsložitější a nejzáhadnější živá hmota, kterou zatím nejsme schopni zcela prozkoumat.

 

Zůstala jste u neurochirurgie přes třiadvacet let. Jste ráda?

Letos je to dvacet čtyři let, co se věnuji neurochirurgii, což představuje přesně polovinu mého dosavadního života. Tento obor nabízí stále nové výzvy, a proto je pro mne i po těch letech stále atraktivní.

 

Jste první docentkou neurochirurgie u nás. Nabízí se tedy otázka, jak se k tomu stavějí vaši kolegové − muži. Berou vás jako sobě rovnou kolegyni?

Dnes je genderová otázka v medicíně vnímána trochu jinak. Žen v medicíně i v našem oboru stále přibývá, ale není třeba se obávat „feminizace ve zdravotnictví“. Ideální je dosažení přirozené rovnováhy, do které by neměly zasahovat „umělé kvóty“. Se svými mužskými kolegy vycházím velmi přátelsky a z jejich strany vnímám velmi korektní přístup.

 

Myslíte si, že jste ovlivnila další ženy, aby se vydaly stejnou cestou jako vy?

Učím na lékařské fakultě a často jsem zvána na besedy se studenty medicíny. Mezi nimi je spousta mladých žen a z jejich reakcí mohu soudit, že je má profesní dráha inspiruje, což mě těší. Ochotně a ráda jim předávám své zkušenosti, ale vždy zdůrazňuji, že si každý člověk má hledat „svou vlastní“ cestu.

 

Když si vybavíte svoji první operaci, jaké pocity ve vás přetrvávají? Pamatujete si ji vůbec?

Před ukončením studia jsem pravidelně docházela na neurochirurgickou kliniku, kde jsem asistovala u mnoha operací. Velmi jsem se těšila, až budu sama operovat. S čerstvým diplomem jsem záhy začala operovat syndrom karpálního tunelu, což bývá premiérová operace asi každého začínajícího neurochirurga. První operace „hlavy“ brzy následovala. Šlo o úrazový epidurální hematom, tedy akutní operaci, při které nemáte čas o sobě pochybovat J.

 

Jak se tento obor vyvíjel v průběhu vaší praxe?

Z pohledu novodobého lékařství je neurochirurgie obor poměrně mladý a za posledních třicet až čtyřicet let zaznamenal významný rozvoj, zejména díky využití operačního mikroskopu, CT a magnetické rezonanci, ultrazvukovému aspirátoru a navigačním technologiím. V průběhu mé praxe se všechny tyto technologie dále zdokonalovaly a jsem ráda, že se staly běžnou součástí každodenní operativy.

 

Kdy a jak jste se začala specializovat na problematiku hydrocefalu?

Po dobu dvanácti let jsem pracovala jako dětská neurochirurgyně a léčba hydrocefalu pro mě představovala jednu z nejčastějších operací. Prováděla jsem neuroendoskopické zákroky, implantace a operační revize shuntových systémů u dětských pacientů a v současné době se věnuji této problematice u dospělých.

 

Zabýváte se i operacemi tzv. normotenzního hydrocefalu. Můžeme říct, že je tato nemoc vzácná, nebo se o ní jen moc nemluví?

Normotenzní hydrocefalus se vyskytuje zejména ve vyšším věku a vzniká v důsledku dysbalance mezi tvorbou a vstřebáváním mozkomíšního moku. Toto onemocnění určitě není vzácné, ale teprve začátkem druhého tisíciletí bylo dosaženo ujednocení diagnostických kritérií a vytvořen diagnosticko-terapeutický algoritmus. Některé studie uvádějí, že i ve vyspělých státech světa se vyskytuje více než 20 % pacientů s normotenzním hydrocefalem, kteří nejsou adekvátně léčeni.

 

Jaké jsou příčiny vzniku této nemoci?

Příčiny vzniku hydrocefalu jsou obecně velmi různé. Hydrocefalus může být vrozený nebo získaný během života, v důsledku krvácení, zánětu nebo překážky v odtoku mozkomíšního moku. Pokud příčinu vzniku hydrocefalu nezjistíme, označujeme ho jako idiopatický. Vlastní příčiny rozvoje normotenzního hydrocefalu stále nejsou zcela probádány.

 

Je ho lehké diagnostikovat?

Klinické příznaky hydrocefalu pocházejí obecně z nitrolební hypertenze, tedy zvýšeného nitrolebního tlaku. Pacienty trápí narůstající bolesti hlavy a zvracení. Při normotenzním hydrocefalu se vyskytuje typická triáda: poruchy chůze, močová inkontinence a demence.  Projevuje se nejistou pomalou chůzí o malých krocích, poruchou krátkodobé paměti a pozornosti, zpomaleným myšlením, nezájmem o dění kolem sebe, emočním oploštěním a v pozdějších fázích narušením volní kontroly při močení. Tyto příznaky mohou být skryty pod obrazem „přirozeného“ stárnutí a diagnostika normotenzního hydrocefalu proto není snadná a může trvat poměrně dlouhou dobu.

 

Liší se v něčem diagnostika hydrocefalu u dospělých lidí a u dětí?

U malých dětí můžeme detekovat rozšíření mozkových komor pomocí sonografického vyšetření přes otevřenou velkou fontanelu. Pokud plánujeme operaci, dáváme přednost vyšetření mozku magnetickou rezonancí před CT vyšetřením, abychom zejména u dětí eliminovali radiační zátěž. Diagnostický postup zahrnuje neurologické vyšetření, následuje zobrazovací vyšetření, kde v současnosti hraje hlavní roli vyšetření magnetickou rezonancí včetně sekvencí zobrazujících cirkulaci mozkomíšního moku. Při podezření na normotenzní hydrocefalus provádíme též funkční vyšetření výtokového odporu likvoru, tzv. lumbální infuzní test. Ke kontrolám nám dobře slouží nově vyvinuté speciální zkrácené sekvence na magnetické rezonanci, které u dětských pacientů vyloučí nutnost vyšetření v celkové anestezii.

 

Jak se tato nemoc léčí/operuje dnes a jak tomu bylo dříve?

Snažíme se stále více porozumět procesu tvorby, cirkulace a vstřebávání mozkomíšního moku a touto cestou se ubírá moderní výzkum. Léčba hydrocefalu by měla co nejvíce napodobit fyziologické podmínky. V dnešní době zaznamenáváme také návrat k neuroendoskopickým operacím, které ve správné indikaci řeší hydrocefalus bez použití implantátů. Výzkum shuntových (zkratových) systémů se zaměřuje na stále dokonalejší ventily, antibakteriální katétry, které mají eliminovat riziko infekčních komplikací. Vývoj ventilů, tedy zařízení pro regulaci rychlosti drenáže mozkomíšního moku, je dnes na velmi vysoké úrovni. Přepouštěcí tlak ventilu lze zvenčí přes kůži nastavit pomocí magnetu, ventily mají tzv. antisifonové mechanismy, které brání předrénování. Při neuroendoskopických i zkratových operacích se dnes využívají nejmodernější, vysoce sofistikované technologie.

 

Je rozdíl v operační léčbě u dětí a dospělých?

V dětském věku se při implantaci zkratových systémů počítá s několika operačními revizemi. Jak dítě roste, je třeba katétr umístěný do pobřišniční dutiny vyměnit za delší. Častěji též dochází k předrénování, které vyžaduje změnu přepouštěcího tlaku ventilu. U dospělých pacientů jsou obecně komplikace shuntů mnohem méně časté. Všechny pacienty po operacích pro hydrocefalus si pravidelně zveme na kontroly do neurochirurgické ambulance.

 

Můžeme říct, že ihned po operaci pozorujeme u pacienta výraznou změnu?

Podle rychlosti nástupu příznaků hydrocefalu tyto příznaky ustupují po operaci. Prakticky okamžitě bychom měli operací srovnat nitrolební tlak a zbavit tak pacienty bolestí hlavy a zvracení. U normotenzního hydrocefalu se z typické triády obvykle nejdříve upraví porucha chůze a zpomalí se zhoršování kognitivních funkcí.

 

Co vlastně našemu mozku škodí a co pomáhá?

Mozku škodí chronický, dlouhotrvající, opakující se stres a stimuluje ho učení se novým dovednostem. Jakmile se z nějaké činnosti stane rutina, mozek přestává být v akci a zleniví.  Zvídavý člověk, který se učí stále něčemu novému a je aktivní, zůstává „mladým“ po celý život.

 

Trénujete svoji paměť i vy? A jak?

Po čtyřicítce jsem začala malovat, jezdit na koni, učím se hrát na klavír a střílet z luku.

 

Dodržujete správnou stravu, aby mozek dobře fungoval?

Stejně jako v celé přírodě i v mozku je pro zachování zdravého fungování potřebná vyváženost ve stravě, práci i relaxaci.

 

Paní doktorko, v několika rozhovorech jste zmínila, že jste vegetariánka. Souvisí toto rozhodnutí s vaší profesí?

Ne, rozhodnutí živit se pestrou rostlinnou stravou jsem učinila dříve, než jsem se stala neurochirurgyní.  Zvířata vnímám více jako kamarády než jako jídlo na talíři.

 

Dočetla jsem se o vás, že máte originálního domácího mazlíčka. Klokana. Mohla byste našim čtenářům říct, jak jste se potkali a co vaše životní cesty spojilo?

Klokana považuji od dětství za nejoblíbenějšího tvora ze zvířecí říše. Můj dětský sen mít doma klokana mi splnil bratr a ke čtyřicátým narozeninám jsem dostala malého klokana rudokrkého. Zpočátku byl velmi plachý a s obrovskou trpělivostí jsem čekala, až se začlení do naší rodiny, kde po čase převzal roli „vůdce smečky“. Prožili jsme s ním spoustu nezapomenutelných zážitků. Pořídili jsme mu partnerku a letos na jaře z vaku vykouklo klokaní miminko J.

 

Je možné přirovnat život s klokanem například ke vztahu člověka a psa?

Klokani mají stejně jako psi různé povahy. Samečci jsou více dominantní a docela „rváči“, samičky jsou klidnější a mírumilovnější. Náš Kiwi byl z té první skupiny. Klokan je svým založením více svébytný, takže psí oddanost od něho nečekejte.

 

Vím o vás, že milujete adrenalin a cestování. Berete to jako relax a únik od jinak náročné profese?

Ráda poznávám nové věci a navštěvuji krásná místa. Baví mě nasávat jejich atmosféru, sžívat se s prostředím, ať je to v divoké liduprázdné krajině, nebo ve městech, kde k vám promlouvá genius loci. Magicky mě přitahuje západní pobřeží Evropy nebo Azorské ostrovy. Vydržím sedět hodiny a fascinovaně sledovat vlny Atlantiku tříštící se o útesy a šumění oceánu je mou nejmilejší ukolébavkou.

 

Co je pro vás ten nejlepší relax?

Každý den relaxuji po návratu z práce na zahradě se svými klokánky, poslouchám zpěv ptáků, čtu si a popíjím lahodnou kávu. Romantický a někdy i dobrodružný relax zažívám při westernovém putování na koni. Cvičím jógu a tchaj-ťi. Když vezmu do ruky štětec a malířskou paletu, plně se oddám malířské tvorbě a nic mě nedokáže vyrušit. Když si sednu ke klavíru nebo píšu haiku… každá oblíbená činnost mě vtahuje dovnitř a žádá si celou mou pozornost. Stejně jako neurochirurgie (smích). 

 

doc. MUDr. Eva Brichtová, Ph.D. 
Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně absolvovala v roce 1994 a nastoupila na Neurochirurgickou kliniku Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně. V roce 2002, po složení atestační zkoušky z neurochirurgie, začala pracovat jako dětská neurochirurgyně ve Fakultní nemocnici Brno. V roce 2007 obhájila disertační práci na téma kraniocerebrální poranění v dětském věku a v roce 2010 se stala v České republice historicky první docentkou neurochirurgie a habilitovala se prací na téma onemocnění dětského neurokrania. V rámci dětské neurochirurgie se věnovala problematice kraniocerebrálních poranění, hydrocefalu a léčbě vrozených vývojových vad CNS. Na pracovišti zavedla remodelační operační techniku v léčbě kraniosynostóz a vedla výzkum vlivu genetických faktorů na průběh a prognózu úrazů mozku u dětí. Od roku 2014 opět pracuje na Neurochirurgické klinice Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně ve funkci zástupkyně přednosty pro školství. V současné době se věnuje především epileptochirurgii. Je autorkou dvou monografií a spoluautorkou dalších osmi českých i zahraničních monografií, pravidelně publikuje a přednáší v České republice i v zahraničí. Od roku 2015 zastává funkci členky revizní komise výboru České neurochirurgické společnosti ČLS JEP. Dále je aktivní členkou ISPN, ESPN, EANS a Centra pro epilepsie Brno. Vyučuje na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně, je školitelkou a recenzentkou mnoha diplomových, disertačních i habilitačních prací.

 

Mgr. Magda Volná
redakce Braunovin

Čtěte také

Hydrocefalus je onemocnění charakterizované patologickým nahromaděním mozkomíšního moku (likvoru) v mozkových komorách. Vzniká v důsledku poruchy v dynamickém systému tvorby, proudění a vstřebávání mozkomíšního moku. Termín hydrocefalus vznikl spojením řeckých slov „hydro“ – voda a „kefalé“ – hlava a první zmínky o něm pocházejí z dob Hippokrata, Vesalia či Galéna. Teprve v roce 1768 je však hydrocefalus popsán jako nemoc Robertem Whyttem a bližší náhled na toto onemocnění ozřejmili Magendie a Luschka, kteří popsali jak kompletní anatomii likvorových cest, tak i tvorbu a tok mozkomíšního moku s jeho následným vstřebáváním.

13.07.2018
Neurochirurgie

Odhaduje se, že 80 % pacientů s normotenzním hydrocefalem zůstane nediagnostikovaných. Ačkoliv je diagnostika NPH složitá, samotná léčba komplikovaná není. Příznaky se shodují s příznaky dalších onemocnění, jako např. demence, Parkinsonova či Alzhaimerova choroba. 

05.04.2017
Neurochirurgie

S neurochirurgem Radimem Lipinou o léčbě hydrocefalu, osvětě a vzdělávání.

31.03.2016
Neurochirurgie