Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

3. Květen 2019

Karel Zima jako český Chuck Norris. Ať žije JITKA! Příběh o ledvině, transplantaci a nevídané solidaritě

„Viděli jsme se třikrát, nebyli jsme nejlepší kamarádi na život a na smrt ani příbuzní. Byli jsme jen kolegové, kteří spolu občas něco natočili,“ říká transplantovaný hudebník ze skupiny 100 °C Karel Vaněk (39). Přesto se herec Karel Zima (46) rozhodl a Karlovi daroval svoji ledvinu. Hudebníkovi bylo diagnostikováno polycystické onemocnění ledvin, po kolapsu téměř zemřel a každý druhý den musel dojíždět do plzeňské nemocnice na dialýzu. „Bylo to okamžité rozhodnutí, nebo spíš docvaknutí, řekněme. Je to jednoduchá matematika. On nemá žádnou zdravou ledvinu, já mám dvě. To neznělo spravedlivě,“ říká herec Karel Zima o ledvině, která později dostala jméno Jitka.

 

Dobrý den, Karle, diagnostikovali vám dědičné onemocnění, které se jmenuje polycystická ledvina. Co to znamená? 

Karel Vaněk: Jedná se o rodinnou nemoc, má ji také bratranec mé matky. Znamená to, že se mi od dětství v ledvinách tvoří až stovky cyst. V minimálním množství je lze operovat, ale v tom mém už ne. 

 

Tato nemoc je dědičná. Byl jste tedy od malička pod dohledem lékařů?

Karel Vaněk: Ne, ne. V mém případě sice byla nemoc v rodině, ale ne přímo u rodičů. Když by ji měl jeden z rodičů, je padesátiprocentní šance, že ji bude mít některé z dětí, ale samozřejmostí to není. 

 

Takže jste musel začít docházet na dialýzu? 

Karel Vaněk: Ano. Ledviny mi pracovaly na čtyři procenta. Musel jsem začít na dialýzu chodit od března, každý druhý den. Do samotné operace jsem absolvoval na dialýze zhruba sedmdesát „sezení“. Domácí dialýzu jsem nechtěl, protože bych se musel dialyzovat každý den. To jsem si řekl, že pro mne není. Od té dobyto to šlo s mou psychikou od devíti k pěti. Je to holt náročné, taková totální vojna. Nedokážete si ani představit, jak na vás působí v nemocnici ostatní pacienti, které třeba již ani nelze operovat . Začal jsem v tu chvíli nadávat na život, na vše, co se děje. Bylo to těžké a náročné období. Někdy vás to rozloží i na celé tři dny. Potkal jsem se například s pacientem, který na dialýzu chodí od roku 1989. Má stále chuť žít a naštěstí stále v léčbě pokračuje. Souboj s ledvinou se prostě hodně týká vůle. Zatím jsem ho díky Karlíkovi a doktorům vyhrál. 

 

Jak dlouho jste se před samotnou transplantací znali? Byli jste si blízcí? 

Karel Vaněk: S Karlem jsme se před tou „naší akcí“ potkali přesně třikrát, a to jen náhodně pracovně. Nicméně to něco tam rozhodně bylo (smích ). Hned jsme si sedli, pořád bylo o čem povídat. Věděli jsme, že z nás rozhodně budou přátelé. To, že nakonec budeme jako Vinnetou a Old Shatterhand, propojeni místo krve ledvinou, jsme tehdy ještě netušili. Až jednou mi zničehonic přišla od Karla esemeska, která to vše odstartovala…

 

Karle, musím se zeptat, proč? Proč jsi daroval Karlovi ledvinu? 

Karel Zima: Jednou, když jsem byl s Českou televizí na natáčení v Ostravě, jsem slyšel kolegy, jak si stěžují, jak jsou nemocní. V tu chvíli jsem jim řekl, ať si tolik nestěžují, když je bolí jenom rameno nebo záda. Existují totiž daleko vážnější problémy. Hned jsem jim vyprávěl o tom, že mám kamaráda, který byl ještě nedávno zdravý, teď je na dialýze a čeká na ledvinu. Když jsme ten den dotočili, uvědomil jsem si, že bych mu mohl napsat. 

 

Co jste mu napsal? 

Karel Zima: Přesné znění esemesky bylo takové: : 22. dubna 2018 ve 13:00 – „Hele, kámo, mám orgán a je zdravý, tak mě napadlo, kdybys chtěl a seděly nám faktory, dám ti ho.“ 
Karel Vaněk: Doslovná odpověď: „Ty seš fakt hovaďák, to bych do tebe neřekl.“

Oba: No, a takto to bylo a začalo…

 

Když jste si přečetl Karlovu esemesku, jak jste reagoval?

Karel Vaněk: Byl jsem zaskočený, ale v dobrém (smích ). Zároveň to bylo v situaci, kdy jsem byl psychicky téměř na dně už od začátku roku. Zpráva mi přišla v dubnu, čili v době, kdy jsem půl roku permanentně prožíval psychický tlak z celé situace. Bral jsem to jako takové první světlo na konci tunelu, ač jsem byl v té době již na čekací listině na orgán. Jenže nikdy nevíte, jak dlouho budete čekat a jestli to vůbec vyjde. Může to trvat měsíc, ale i roky. Není to vůbec jednoduché. Dobře jsem si uvědomoval, že i když to Karel chce, neznamená to, že to vyjde nebo to vůbec bude možné. Najít ten správný orgán, který je vaše tělo schopno přijmout, je teprve výzva, a ono to kupodivu s Karlem naštěstí hned vyšlo. 

 

 

Když jste v nemocnici lékařům oznámil, že máte dárce, ale není to rodinný příslušník, jak reagovali?

Karel Vaněk: Představte si, že ležíte na nemocniční posteli na dialýze, přijde za vámi doktor, zeptá se, jak se máte, a vy mu řeknete, že se máte skvěle, protože jste si už konečně sehnal toho dárce. V tu chvíli se doktor překvapeně zarazí a zeptá se koho. Já na něj, že ho možná zná, že je to takový známý český herec. Hned jsem mu ukazoval Karlům profil na ČSFD. Chvilku na to koukal, poodešel a vrátil se se slovy, že to vůbec nepřipadá v úvahu a ať si nedělám zbytečné naděje, že je to herec…

Karel Zima: Oni asi vůbec nevěřili, že to myslím vážně.

Karel Vaněk: Je to pochopitelné. Někteří z nich v tomto oboru pracují třicet let a nikdy se nesetkali s tím, že by přišel někdo, kdo by ledvinu chtěl dát dobrovolně. A do toho ještě ta obrovská náhoda, že by to vůbec šlo. Prostě to tak mělo být.

Karel Zima: Nejsem žádný ezoterik, ale myslím si, že se to všechno mělo stát. V nemocnici na mne doslova zírali, jako bych byl přízrak. Nevěřili, že je to doopravdy možné. A to jsem tam stál celý z masa a kostí (smích ). Předtím, než jsem tam dojel osobně, jsme museli lékaře e-mailem a telefonáty přesvědčovat, že to doopravdy myslím vážně a není to žádný žert. V nemocnici mi pak vzali krev, moč a vyptávali se mě na můj zdravotní stav a na zdraví mé rodiny, úrazy a nemoci, které jsem prodělal. V dvouhodinovém sezení mi doktorka vysvětlila, jak se vše bude odehrávat. Dokonce mi už tehdy řekla, že vypadám zdravě, a povolila nám to s tím, že ovšem musí proběhnout čtyřměsíční kolečko různých vyšetření, na jejichž základě se uvidí. No a nakonec naštěstí všechna ta vyšetření dopadla dobře. 

 

Jak reagovala rodina a vaše blízké okolí? 

Karel Vaněk: U mě doma byli velmi překvapení, že se něco takového děje. 

Karel Zima: S povděkem i uznáním. Asi byli lehce zaskočeni, ale hodnotili to kladně. Maminka mi dokonce řekla: „Je to krásné, co jsi, Karlíku, udělal.“ Máme to v rodině a pomáháme si.

 

Nepadla na vás tehdy tíha, že kdyby to nevyšlo, Karel by o ledvinu přišel? 

Karel Vaněk: Pro mě byly dva obrovské otazníky. Za prvé to, že Karel má dvě děti a bude se muset podrobit operaci. V tu chvíli jsem uvažoval o tom, co by se stalo, kdyby přišly o tátu. To by byla obrovská ztráta. No a za druhé jsem se bál toho, že i když vše dopadne dobře, nemusí se ledvina uchytit a ten zákrok je de facto nevratný. Karel by přišel o ledvinu, já bych nic nezískal a vše by bylo zbytečné. Byla to pro mě jedna velká loterie. 

 

A co vaše obavy, Karle? 

Karel Zima: Mojí největší otázkou, kterou jsem si opakovaně kladl, bylo, zda to všechno klapne. Říkal jsem si, že pokud to vyjde, bude to takový malý zázrak. Stále jsem tomu věřil, i když pořád viselo ve vzduchu mnoho otazníků, proč by to nemuselo dopadnout. Vždycky se mohla objevit věc, kvůli níž by třeba nebylo možné operaci dovolit. Přišlo mi to jako takový velký filmový casting, kdy je jedno, zda přicházíte z „ulice“ nebo jste vyhrál spoustu cen. Každým kolem se posouváte dál a dál, až jsou nakonec ve výběru jen dva účastníci, a právě proto jste stále nezvítězil. Teprve když jste tam jen vy sám, máte naději. 

 

Která část ze všech vyšetření před operací vás nejvíce překvapila? 

Karel Vaněk: Asi psychotesty. Měli s námi pohovory, jestli jsme na takovou věc opravdu připraveni.

Karel Zima: Ano. Snažil jsem se potvrdit, že jsme normální. Že jsem si zcela vědom toho, co dělám, a jaké to bude mít případné následky. Psycholog chtěl také ověřit, že například nic netajíme a že na nás nebyl vyvíjen tlak. 

 

Nastal den D, den operace. Co vás napadlo po operaci jako první? 

Karel Vaněk: Úplně první myšlenka byla, jak je Karlovi.

Karel Zima: Taky. První, co mě napadlo, bylo, co Karel. A hned potom, co ledvina. Odpověděli mi, že vše proběhlo, jak mělo. Načež jsem zase usnul.

 

 

Jakou délku „života“ lékaři „Jitce“ předpovídají?

Karel Zima: To samozřejmě nikdo neví, záleží na spoustě okolností. Ale pokud bude držet Karel životosprávu v mezích a nenastanou jiné komplikace, může to být hodně přes deset let, možná i dvacet, kdo ví, a snad i víc. Všechno nasvědčuje těm nejlepším vyhlídkám, protože už teď je jeho stav skvělý, i operace proběhla bez komplikací a Jitka (tak jsme ledvinu pojmenovali) maká jako korejskej zemedělec (smích ). 

Karel Vaněk: No jedna věc je délka života, druhá věc je jeho kvalita. Jistěže u dárcovství je kvalita mnohem lepší, jelikož orgán není poškozený nějakým úrazem. Nejčastějšími dárci jsou lidé, kteří podlehli mrtvici. Orgány jsou jim odebrány, a tak jedno tělo zachrání třeba čtyři lidi. Díky této operaci se můj mentální stav vrátil o pět let zpátky. U orgánu pocházejícího od živého dárce je životnost delší. Včera mi profesor říkal, že můžeme očekávat patnáct let a více. Což by bylo krásné. 

 

Když jste téměř půl roku před operací odeslal Karlovi esemesku, viděli jste se do té doby třikrát. Byli jste známí. Odcházeli jste teď z nemocnice jako přátelé „na život a na smrt“? Spojila vás Karlova pravá ledvina a jizva, která vám to oběma jistě vždy připomene?

Karel Zima: Už dlouho před operací jsme byli přátelé. Příprava byla velice dlouhá a intenzivní. Operace byla už jen cílem jedné dlouhé cesty. Myslím ale, že i kdyby k ní nedošlo, i tak bychom se vídali. Tím, že se to ale stalo, nás pouto stmelilo ještě víc.

 

Karle, změnil se vám život poté, co jste se stal dárcem a poskytl svou ledvinu k transplantaci? 

Karel Zima: Po zdravotní stránce vůbec, když nepočítám, že si teď dávám větší pozor na lyžích, vyhýbám se některým adrenalinovým sportům a přestal jsem jezdit automobilové závody. Jinak se ale změnil docela dost. A k lepšímu. Máte sakra skvělý pocit, když můžete někomu takhle pomoct. To je zásadní věc, pro kterou to člověk dělá. S druhou věcí jsem vůbec nepočítal – už jsme ke stejnému činu inspirovali několik lidí. A to je bonus, který se nedá vyměnit za žádné peníze, auto, za nic. Cítím jako velké štěstí, že jsem měl možnost to udělat a že se to povedlo. Řeknu vám to jinak. Je mi tak dobře, že nemám pocit, že mám o ledvinu míň, ale spíš že jich mám o tři víc. 

 

Můžete nám prozradit, zda se vám ozývají i další lidé s dalšími příběhy? 

Karel Zima: Od operace mi minimálně jednou týdně dorazí nějaká zpráva a přitom je to už půl roku. Píší mi nejen známí nebo známí známých, ale i cizí lidé. Nedávno mi například psala krásnou zprávu paní, které náš příběh dal neuvěřitelnou sílu do života v boji s metastázami. 

 

Pokuste se jednoduše popsat, jaký pocit ve vás tento prožitek zanechal. 

Karel Vaněk: Pro mě byl těžký celý ten případ. Že se to stalo zrovna mně. Přesné vyjádření by bylo: Láska na celý život. 

Karel Zima: Zázrak, velké štěstí, znovu utvrzení se v tom, že nejdůležitější věcí v životě by měla být pokora, skromnost a hlavně nemyslet jenom na sebe. Radost z toho, že mě to potkalo. Pro mě to je jako dar. Jsem rád, že jsem mohl Karla a jeho rodinu potkat. 

 

Co byste popřáli našim čtenářům? 

Karel Vaněk: Chtěl bych jim popřát hlavně hodně zdraví, aby byli aktivní v sexu, prostě aby byli hlavně živí, protože život je unikátní a je potřeba si ho užít. Nesedět doma, nebát se a být aktivní.

Karel Zima: Je to tak. Já dnes říkám, sex a mír. A ještě bych rád doplnil, aby chodili na pravidelné prohlídky a ještě více pili, ale ne metlu lidstva, protože ledviny potřebují tekutiny. A jak říkal Karel, aby si lidé užívali života. 

„PS“ Karla Zimy: Pokud jste zdraví, nosíte možná život pro nějakého dalšího člověka. To znamená, že to, co jsme udělali my, můžete udělat i vy. 

Mgr. Magda Volná
redakce Braunovin

Čtěte také

„Suplementace vitaminů, která je nezbytnou součástí nutriční podpory zejména u pacientů v malnutrici, se většinou odvíjí od denního doporučeného množství. Navíc se doporučuje hradit jakékoliv známé nebo předpokládané deficity,“ říká internista a nutricionista ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze doc. MUDr. František Novák, Ph.D.

28.06.2019

Vizuálně si podobní nejsou. Jeden spíše seveřan, druhý čistý jižan. To ostatní už je spojuje více. Oba měli předurčeno stát se lékaři. Oba jsou autory mnoha vědeckých článků v prestižních zahraničních časopisech a přednášejí na kongresech po celém světě. A především − oba patří k té nejužší evropské kolorektální špičce. Seznamte se: chirurg z Univerzitní nemocnice v Římě Domenico Mascagni, MD, a docent Chirurgické kliniky Univerzitního medicínského centra v Amsterdamu Jurriaan Tuynman, MD, Ph.D. Oba se s námi potkali na kongresu kolorektální chirurgie v Dříteči u Pardubic.

28.06.2019
Aktuality z B. Braun

„Češi se obvykle plně spoléhají na to, co s nimi udělá jejich
ošetřující lékař. U ortopedických operací je přitom důležitá
nejen pooperační péče, ale i předoperační režim, který pacienti
téměř nedodržují, a přimět je něco dělat je skoro nemožné,“ říká
elitní brněnský ortoped a specialista na nádorová onemocnění
pohybového aparátu MUDr. Tomáš Tomáš, Ph.D.

29.04.2019