Je o vás známo, že vás coby specialistu na chirurgii ruky a zápěstí vyhledávají pacienti z celé republiky.
Chirurgie ruky a hlavně zápěstí je částí ortopedie, které se věnuji již od studia na lékařské fakultě. Za tuto dobu se snažím proniknout do stále složitějších zákoutí této oblasti. Z toho vyplývá, že za 25 let praxe jsem si vytvořil klientelu nejen v regionu, kde jsem působil, ale i v regionu, ve kterém působím nyní. Stává se, že mi kolegové posílají i některé pacienty se složitějšími problémy z celé republiky.
Přes dvacet let jste pracovat v Pardubické nemocnici a teď jste primářem ortopedie novoměstské nemocnice. Jak jste v Novém Městě na Moravě spokojený? Netáhne vás to zpět do Pardubic?
Zpět do Pardubic mě to netáhne. Poznal jsem tu partu lidí, se kterými se mi dobře spolupracuje, a mohu zde v Novém Městě na Moravě rozvíjet projekty, na které nebyl v Pardubicích prostor. Navíc práce na menším pracovišti mi umožňuje nejen se věnovat svému oboru. Mám více možností sportovat a poznal jsem mnoho lidí nejen z oblasti medicíny.
Po střední škole jste se rozhodl jít studovat medicínu na Univerzitu Karlovu v Praze. Co vás k tomu vedlo?
Od dětství mám vztah spíše k dějinám a uvažoval jsem o tomto směru vzdělávání, ale v tomto období jsem se dost intenzivně věnoval orientačnímu běhu a při prohlídkách na klinice tělovýchovného lékařství mě zaujal vztah sportu a medicíny. Historie je však pro mě stále koníčkem. V posledních letech jsem se podílel na některých publikacích věnujících se například lékařské péči v ghettu Terezín za 2. světové války.
Specializujete se na chirurgii ruky. Lákal vás tento obor již při studiu? Proč jste se pro něj rozhodl? Bylo to způsobeno láskou ke sportu, nebo vás nasměroval někdo z přednášejících na fakultě?
Pro chirurgii ruky mě nadchl pan docent Dlabal, který měl ve čtvrtém ročníku nepovinnou přednášku věnující se úrazům ruky. Ta mě tak nadchla, že jsem ho po jejím skončení poprosil, zda bych se mohl přijet podívat do Vysokého nad Jizerou, kde působil jako primář v Ústavu chirurgie ruky. Ve čtvrtém a pátém ročníku jsem tam strávil o prázdninách několik týdnů. Po nástupu na pardubickou ortopedii jsem se mohl díky prim. Kubešovi této problematice věnovat a absolvovat i několik stáží v zahraničí, což me posunulo vpřed. Myslím, že to byly dvě hlavní osobnosti, kterým mohu děkovat za svůj rozvoj. V současné době mám možnost přednášet klinickou anatomii na Lékařské fakultě v Hradci Králové, kde studentům prvního a druhého ročníku ukazuji krásy nejen chirurgie ruky, aby si uvědomili, že to obrovské množství vědomostí, které se učí ke zkoušce z anatomie, má smysl a hodí se pro praxi. Pokud někoho zaujmu a vydá se stejnou cestou jako já, bude to pro mě velká čest.
Nedávno jste přijel ze zimních olympijských her, které se konaly v Jižní Koreji. Když jste byl osloven, abyste se přidal k olympijské výpravě, co vás jako první napadlo?
Po mém nástupu na ortopedické oddělení Nemocnice Nové Město na Moravě mě oslovil Petr Novák, trenér Martiny Sáblíkové a vlastně celé skupiny rychlobruslařů, která v současné době čítá asi dvacet závodníků mezinárodní úrovně, zda bych s nimi nechtěl spolupracovat. Petr věděl, že mám dvacetileté zkušenosti lékaře reprezentace v orientačním běhu. Tak jsme se dohodli na spolupráci. Poslední rok byl pro Martinu dost složitý, neboť se nahromadily obtíže způsobené dlouhodobou zátěží. A pro mě to znamenalo dlouhé přemýšlení, jak Martině pomoci, neboť v listopadu minulého roku to vypadalo, že bude muset ukončit sezonu. Vše se podařilo a následně jsem byl osloven, zda bych na ZOH nechtěl jet. V první chvíli jsem si uvědomil, že mám možnost vyplnit si dětský sen, ale zároveň jsem si uvědomil, jaká je to odpovědnost, když v cizím prostředí musíte léčit i stavy, které jsou vašemu oboru vzdálené. Navíc každé rozhodnutí může pokazit čtyřletou přípravu sportovce.
O koho jste se na zimní olympiádě staral?
Na ZOH jsem působil v olympijské vesnici v Kangungu, kde byly koncentrovány sportovci takzvaně od ledu. Z české výpravy to byli rychlobruslaři a krasobruslaři, hokejisti měli své zajištění. Vzhledem ke své specializaci jsem byl ještě konzultantem pro poranění ruky pro všechny české účastníky.
Co nejzásadnějšího jste musel z pozice lékaře a i z pozice účastníka řešit?
Jsem rád, že jsem musel řešit jen drobné úrazy, jako suturu pořezaného prstu servismana biatlonistů, nebo konzultovat zlomený prst sjezdaře, kde jsme řešili fixaci, aby mohl držet v rukavici hůlku. Jinak to byly většinou problémy s nachlazením, z přetopených a přesušených pokojů a jiná běžná onemocnění.
Když vidíte, jak k vám přichází sportovec či jiný pacient, víte už „ve dveřích“ orientačně, co se mohlo stát?
Pozorovat pacienta už při vstupu do dveří jsem se naučil dávno, ale že bych poznal, co mu je, to jistě neumím. Ono je dobré pacienta sledovat i jak odchází z ambulance, neboť někteří, kteří se při příchodu do ambulance sotva plazí, po napsání patřičné zprávy vyskočí zdraví jako rybičky a na svoji chorobu úplně zapomenou.
Je výrazně rozdílná či náročnější práce s profesionálním sportovcem oproti „běžné populaci“?
Profesionální sportovci si většinou uvědomují, že jejich sportovní výkony závisejí na tom, zda budou či nebudou zdraví. Samozřejmě chtějí být co nejrychleji zdraví a zkoušejí i to, čím si mohou ublížit, ale nebývá u nich zvykem simulovat nebo úmyslně protahovat léčbu, s čímž se u některých pacientů setkávám.
Užil jste si zimní olympiádu i z pozice fanouška?
Ano, užil. Už sama atmosféra byla pro mě zážitkem. Úžasné bylo potkávat sportovce, které jsem znal jen z televize, například při jídle v jídelně olympijské vesničky, moci si s nimi popovídat a poznat, že to jsou většinou hrozně příjemní lidé, kteří si na nic nehrají. Až tam jsem si uvědomil, jakými osobnostmi světového sportu jsou Martina Sáblíková a Petr Novák. Viděl jsem a prožíval s nimi, jak je cizí sportovci a celá sportovní veřejnost uznávají. Martinu znám jako skromnou, slušnou a extrémně pracovitou osobnost a tak ji chápe i celý sportovní svět. To se projevilo při závodě na 3 000 metrů, kdy jí fandila kompletně vyprodaná hala, i když tam Čechů moc nebylo.
Na vašem oddělení používáte i různé implantáty. Jedním z nich je i Systém univation® X, což je unikondylární systém protézy kolena s fixní a mobilní platformou. Tyto implantáty jsou lepší pro návrat do sportovního života. Je tomu tak?
Jistě, při sportu jsou kolena jedním z kloubů, které trpí velkou zátěží a úrazy. Rozvoj artrotických změn se u nich projevuje v mladším věku. Implantace unikondylární protézy je jedna z možností, jak sportovce vrátit do přiměřené sportovní aktivity. Jistě se nejedná o vrcholové sportovce, ale širokou sportující veřejnost.
V čem zásadním se implantáty liší od totální endoprotézy kolenního kloubu?
Nahrazuje se jen část kolenního kloubu, a tak se jedná o menší operační zákrok a i rehabilitace je u operantů rychlejší. Pokud je zbytek kolenního kloubu bez poškození, jak ve smyslu chrupavek, tak vazivových struktur, přináší to pacientovi velký benefit.
Říkal jste, že i trendy chirurgie rukou se neustále vyvíjejí. Jaké novinky můžeme očekávat?
V chirurgii ruky vidím trendy ve vývoji nových typů endoprotéz, jak v zápěstí, tak i u kloubů ruky, se stále delším přežitím. Myslím, že i zde nastane trend povrchových náhrad nebo náhrady jen některé části kloubu, jak to vidíme právě například u unikondylárních náhrad kolenního kloubu.
Jste i vy sám aktivním sportovcem a velkým sportovním fanouškem?
Sám jsme sportovcem i fanouškem. Od dětství jsem se věnoval orientačnímu běhu a lyžování. Bohužel mi nedávný nález na kolenu brání v běhu zvláště z kopce, takže raději jezdím na kole či chodím na procházky. Asi brzy dozraju na unikondylární náhradu (smích).
Napsal jste mnoho knih a publikací. Je to pro vás forma určité relaxace?
Přednášet a publikovat je mým koníčkem, ale mám to asi zděděné po svých rodičích, kteří jsou oba učitelé. Vždy jsem je obdivoval, jak jednoduše dokážou vysvětlit malým dětem i složité věci. Ve svých knihách a článcích se o to také snažím. Doufám, že se mi to daří. Ale to musí posoudit čtenáři mých prací.
Práce primáře přináší mnoho stresu. Jak si dokážete nejlépe odpočinout a na chvilku na vše zapomenout?
Hrozně rád čtu, hlavně literaturu faktu, což mi zůstalo z dob středoškolských studií. Dříve mě zajímaly moderní české dějiny. Ale čím jsem starší, o to raději čtu práce věnující se evropskému středověku, církevním dějinám a kulturám, ze které naše civilizace vznikla. Rád se procházím či jezdím na kole po lese, kde nevidím žádné lidi a mohu se jen dívat do zeleně, pro což mám v Novém Městě na Moravě a okolí výborné podmínky. Pokud si chci odpočinout, rád cestuji do cizích zemí, abych poznal jejich kulturu. To mě vždy obohatí.
Pokud byste si mohl přát cokoliv z profesního a soukromého hlediska, co by to bylo?
Asi si budu přát to nejobyčejnější. Abych byl zdráv, stejně jako mí blízcí, což není tak málo. Pokud si člověk sáhne zdravotně až na dno, přehodnotí smysl života. V profesním životě bych si přál, aby byla na oddělení dobrá nálada a člověk se do práce těšil, neboť to je jediná záruka spokojených pacientů.
