Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

6. Červen 2019

Heřman Volf: Život je jako horolezecká stěna

Lezete nahoru, snažíte se, někdy to jde snáz a někdy hůř, někdy spadnete. Vždy je ale potřeba se jistit. Zabít si na té své stěně skobu a lano zajistit přes karabinu. Když se něco nepovede, pod tuhle skobu nikdy nespadnete. A takových skob má už v životě Heřman Volf zabitých hodně. Po svém úraze na lyžích urazil na handbiku 1 670 km do Říma, aby se setkal s papežem Benediktem XVI. a dovezl mu poselství českých vozíčkářů, projel Evropu křížem krážem z Prahy do Paříže, Banské Bystrice, Říma, a dokonce dojel až za norské Oslo.

Dobrý den, Heřmane, ráda bych se vrátila do minulosti, do doby před úrazem. Jaký byl váš život?

Můj život byl spojen vždy se sportem a prací. Nic neumím dělat na půl plynu, a tak jsem se snažil sport provozovat na co nejvyšší úrovni, co mi nadání dovolilo, a jakmile se po revoluci uvolnilo pracovní prostředí, začal jsem podnikat. Čím dál víc si uvědomuji, že jsem první generace, která do nového prostředí spadla v podstatě ze dne na den. Vše jsme se učili za pochodu a je to tak vlastně stále.

 

Dokázal jste si tehdy představit, že by vás něco přibrzdilo, nebo dokonce „zastavilo“?

Jasně že ne. Měl jsem rozběhlou firmu, dvě úžasné děti, krásnou ženu, jeden dům jsem postavil a druhý zrekonstruoval Už jsem viděl jen ty jasné zítřky. Jsem od přírody optimista, takže vidím vše růžově, někdy až moc.

 

Od vašeho nešťastného pádu na lyžích v Krkonoších je to třináct let. Vzpomenete si ještě na ten den, kdy se vám dramaticky změnil život?

Popravdě ani ne. Řídím se několika pravidly a jedno z nich vychází z modlitby sv. Františka: „Bože, dej mi sílu vyrovnat se s tím, co sám nemohu změnit.“ Z historie je potřeba se poučit a nenechat se stahovat dolů tím, co nemůžeme ovlivnit. Jsem na vozíku? Musím se s tím naučit žit.

 

Jak se to všechno „semlelo“?

Hlavním důvodem bylo to, že jsem se na hory dostal jako podnikatel jen málo. Hory a lyže miluji, a tak jsem se snažil lyžovat, co to šlo. Od spuštění lanovky až po večerní lyžování. A těch okolností bylo víc. Málo sněhu, sjezdovka úplně zmrzlá, takže před nočním lyžováním nahazovali ze stran sjezdovky sníh. A já, protože jsem měl už staré „obřačky“, jsem jezdil právě po stranách, abych se měl o co opřít. Rád na lyžích jezdím, nešoupu se z kopce, takže jsem při carvingovém oblouku nabral slušnou rychlost. A součtem všech těchto okolností byl můj pád do díry vytvořené rolbou na kraji sjezdovky. Ve velké rychlosti jsem ji neviděl.

 

Vzpomenete si na to, co vám proběhlo při tom osudném pádu hlavou?

Bylo to velmi rychlé, takže při pádu nic. Po tom, co se na mě usadil sníh, který jsem svým pádem zvířil, jsem si uvědomil, že něco není správně. A nebylo to to, že mě bolelo na prsou, že jsem nemohl pořádně dýchat, ale to, že jsem se nemohl otočit z boku na záda.

 

Co se dělo dál?

Spadl jsem téměř dole u nástupu na lanovku. Kamarádi i obsluha byli u mě tedy velmi rychle a okamžitě zavolali horskou službu, která mě svezla na skútru do sanitky. Vše bylo strašně rychlé, a tak jsem byl v nemocnici do třiceti minut od pádu. Tedy v první nemocnici. Tam zjistili, že na moje zranění nejsou uzpůsobeni, a tak opět do sanitky a cesta do nemocnice v Hradci Králové.

 

Jak zněla diagnóza a jaké vám dávali lékaři šance?

Diagnózu jsem od lékařů úplně neslyšel. Myslím, že všichni doufali, že se bude můj stav průběžně zlepšovat. Takže šance byla a věřil jsem v možný posun.

 

Jak jste se s celou situaci dokázal vyrovnat, přijmout ji?

S touto situací se člověk podle mě nevyrovná. Naučí se s tím žít. Snažím se být prospěšný pro svou rodinu, být pokud možno soběstačný, snažím se dělat věci tak, aby měly hlubší smysl a abych byl prospěšný společnosti.

 

 

Kdo vám s tím nejvíce pomáhal?

Největší pomocí byla moje rodina. Dojížděli za mnou, jak to jen šlo. První, určitě nejhorší měsíc jsem přečkal i díky meditacím. Rok před nešťastným pádem mě žena doslova dokopala na meditační kurz, abych zpomalil a začal přemýšlet o životě i z jiné strany. Nechtělo se mi tam. Ale jak se po roce ukázalo, bylo to pro můj další život velmi důležité. Zjišťuji stále častěji, že nic v životě se neděje náhodou.

 

Život se vám i celé vaší rodině po úrazu musel otočit o 360°. Co považujete za nejvýznamnější změny?

Je toho samozřejmě mnoho, co se radikálně změní. Vždyť člověk, který byl živitelem rodiny, se nemůže postavit na nohy a v první chvíli se nezvládne postarat ani sám o sebe. Musíte se naučit hodně věcí úplně znovu. Jak se obléknout, jak si dojít na záchod… Takovéto, pro někoho jednoduché, a přitom základní věci jsou problém. Snažil jsem se, aby rodina tyto mé nové začátky pokud možno nepocítila. Musel jsem si najít novou práci a zapojit se zpátky do chodu rodiny. Začít opravdu úplně od začátku.

 

Jak rodina reagovala?

Jak jsem již říkal, rodina byla pro mě v prvních měsících velkou oporou. A stále je. Snažil jsem se a snažím stále, abych pro ně nebyl brzdou a přítěží. Vždyť moje děti byly ještě poměrně malé a nechtěl jsem, aby mým úrazem trpěly.

 

Otočil se k vám někdo zády?

Jsem přesvědčený, že jak se člověk chová k lidem, tak se oni chovají k němu. Z mých přátel, kamarádů, mě nikdo neopustil. Stále spolu jezdíme na vodu, hory, jachtu. Máme společně malou kapelu. A takto bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho.

 

 

Zpomalil jste?

Určitě. Alespoň se o to snažím.

 

Dáváte si teď na vše větší pozor?

Určitě ano. Snažím se mít věci pod kontrolou a zamýšlet se nad nimi.

 

Rok po úrazu jste se vrátil na osudnou sjezdovku. Co bylo tím pohonem, který vás dovedl zpět? Proč jste si chtěl kopec zdolat znovu?

Před úrazem jsem nevěděl, že vozíčkáři mohou lyžovat. Myslel jsem, že už na lyže nikdy nebudu moci. Ale už na spinální jednotce v Motole jsem v televizi sledoval paralympiádu v Turíně a tam vozíčkáři lyžovali. A já si řekl, že když to jde a oni jezdí, tak já to dokážu taky.

 

Jaký to byl pocit, když jste sjezdovku pokořil?

Bylo to moc fajn, i když bylo ještě moc co zlepšovat. Ale psychicky to bylo velké vítězství

 

Vždy jste byl vášnivým sportovcem. Věnujete se sportovním aktivitám i dnes?

Sportuji. Myslím, že sport a hlavně pohyb jsou pro handicapované velice důležité. A vlastně nejen pro handicapované – pro lidi s postižením je pohyb důležitý dvojnásobně. Po roce od úrazu jsem začal jezdit na kole a každý rok jsem si vzal dovolenou a vydal na dlouhou cestu.

 

Dočetla jsem se o vás, že jste se na handbiku vydal na svou první cestu rovnou do Paříže. Proč zrovna Paříž?

Možná že to znáte. Před úrazem jsem si říkal, až dostavím dům, až bude firma fungovat, až budou děti velké… Pravda je taková, že „až“ někdy znamená „nikdy“. Když jsem si koupil handbike, uvědomil jsem si to. Došlo mi, že jestli něco opravdu chci, není na co čekat. V té době jsem se dočetl o otevření cyklostezky z Prahy do Paříže a bylo rozhodnuto. Navíc je v Paříži Vítězný oblouk a ten se stal vlastně cílem mé  první cesty. Uvědomil jsem si, že člověk je schopen dosáhnout téměř jakéhokoli cíle, když opravdu chce a když je pro něj schopen udělat maximum. Vítězný oblouk se stal v podstatě symbolem mého vítězství nad nepřízní osudu.

 

„Cesta za nadějí“ je dokumentární film o vaší cestě do Vatikánu. Ujel jste téměř sedmnáct set kilometrů, abyste se setkal s papežem Benediktem XVI. Co vám ta cesta dala a proč jste se na ni vydal?

Důvodů bylo několik. První byl projet Evropu na všechny světové strany. Takže volba Říma je v tomto kontextu celkem jasná. Navíc všechny cesty vedou do Říma, ne? Cílem této cesty bylo dovézt poselství českých vozíčkářů papeži a požádat ho právě pro ně o požehnání. Na takové cestě má člověk hodně času na přemýšlení a v tom je takové putování důležité. Měl jsem dost času přemýšlet nejen o další cestě na sever, ale hlavně o další cestě životem.

 

 

Na jaké cesty jste se posléze vydal?

Byly to cesty, které jsme nazvali „Evropu křížem krážem na handbiku“, a postupně jsem dojel z Prahy do Paříže, Banské Bystrice, Říma a za norské Oslo. Tím vlastně začala nejen má „Cesta za snem“.

 

Jste předsedou projektu vozíčkářů Cesta za snem. Jak myšlenka tohoto projektu vznikla a co se pod jeho názvem skrývá?

Projekt vznikl z mojí první cesty do Paříže. Měla to být původně jen jedna cesta, a tím splněný sen. Projekt cesty se jmenoval Cesta za snem. Pomáhali jsme druhým tím, že jsme během cesty udělali sbírku s Kontem Bariéry. Mělo to neuvěřitelný úspěch a já si během cesty uvědomil, co znamená nejen pro mě, ale také jak můžu pomoci druhým. Projekt není jen o vozíčkářích a pro vozíčkáře. Projekt Cesta za snem je otevřený všem bez rozdílu. Nejen vozíčkářům, ale lidem s jakýmkoli postižením i lidem bez postižení. Je to projekt, který slovo integrace převádí opravdu do praxe.

 

Před několika lety jste podnikl svoji nejnáročnější a nejdelší cestu do Norska. Ujel jste přes dva tisíce kilometrů. Jaký měla cíl tato výprava?

Cestou do Norska jsme podporovali jednadvacet postižených dětí. Oslovili jsme speciální pedagogická centra v celé republice, aby nám jejich děti nakreslily svá přání a sny. Čtrnáct krajů, čtrnáct dětí. Báli jsme se, jak budeme děti vybírat. Nakonec se nám ozvalo „jen“ dvacet jedna dětí. Nikdo nám nevěřil. Proto jsme se rozhodli splnit sen nejen čtrnácti, ale všem jednadvaceti dětem. Některé chtěly k moři, jiné kolo, počítač. Na všechno jsme díky cestě sehnali peníze a bylo to úžasné. Od té chvíle už nám lidé věřili, že dokážeme cokoli. Dnes za námi stojí desítky tisíc příznivců!

 

Díky všem těmto aktivitám jste byl víc a víc vidět. Lidé vám fandili, podporovali vás a pro vozíčkáře jste byl vzorem. Jak jste zvládal v tomto zápřehu pracovat, starat se o rodinu a vést normální život?

Cesty Evropou byly vždy jedna za rok, a tak se to s prací a rodinou dalo skloubit velmi dobře. Zlom přišel až v době, kdy jsme začali pořádat akce v Čechách. Akce pro stovky a dnes již tisíce lidí, kdy máme sedm opravdu velkých eventů a několik dalších menších akcí měsíčně. Musel jsem se rozhodnout, zda pokračovat v cestě za snem při práci – to by mi již čas na rodinu opravdu nezbyl – anebo z práce odejít a začít cestovat za sny na hlavní pracovní poměr.

 

Souvisí všechny tyto aktivity se vznikem Metrostav handy cyklo maratonu?

Vždy se nějaká situace, věc nebo pocit stane spouštěčem. V našem případě to byly cesty Evropou a následně Metrostav handy cyklo maraton. Lidé chtěli jezdit se mnou, ale neměli čas vyrazit na kolo na několik týdnů. Metrostav handy cyklo maraton je podnik, kdy celou republiku, přes dva tisíce kilometrů, objedeme za pět dní.

 

V čem spočívá?

Je to akce, kdy smíšené týmy dvou, čtyř nebo osmi cyklistů společně objedou celou republiku. Týmy tvoří handy a nehandy cyklisté. V každém týmu musí být alespoň jeden handicapovaný. Celá trasa měří 2 222 km. Časový limit na společné zdolání této trasy je jen 111 hodin a trasa se každý rok mění. Snažíme se společně s agenturou CzechTourism ukázat krásy naší země. Podívat se na místa, která naši zem charakterizují, určují, reprezentují a která stojí za to navštívit. Jedná se o nejdelší cyklistický podnik v Česku a unikátní je svým poselstvím. Zdraví i handicapovaní tvoří společné týmy a zdolávají vše, co je na cestě čeká, bok po boku.

 

Kdy a kde se na něj můžeme zase těšit?

Startujeme 30. července z Prahy. Cíl, v němž bude probíhat celodenní program s koncerty, bude 3. srpna na pražské Kampě.

 

 

Čím jste se vy sám motivoval a čím byste motivoval ostatní vozíčkáře?

Jak již bylo řečeno, naším cílem není dělat projekty pro vozíčkáře. Snažíme se pořádat akce pro každého bez rozdílu. Mažeme rozdíly. Snažíme se integrovat postižené do většinové společnosti. Snažíme se bořit mýty a předsudky spojené s postižením. Snažíme se ukázat postižené lidi jako platné členy společnosti a stále hledat nové a nové aktivity, které můžeme dělat společně.

 

Jaké další výzvy máte před sebou?

Naším cílem je například v této chvíli splnit všechny domluvené a slíbené akce v tomto roce. V našem pojízdném studiu přivítat ty správné inspirativní lidi, natočit krásné splněné sny, vyrobit a rozdat všechny trenažery, které jsme lidem slíbili, rozjet půjčovnu trenažerů pro handicapované, kteří se učí s handicapem žít a hledají novou cestu, a mnoho dalšího. Mým jediným omezením dnes v nadsázce je, že den má jen 24 hodin.

Mgr. Magda Volná
redakce Braunovin