Ať se jedná o obří žlutou chobotnici, která si bezstarostně pluje po hladině Vltavy, hrozivou, ale o to více fascinující hyenu, jež drží stráž v Dolních Břežanech, masivní železná piana s kříži, která nutí k zamyšlení turisty i Pražany procházejí se po Vyšehradě nebo o barvami hýřící sofa, které zve k posezení a odpočinku návštěvníky i zaměstnance libeňského pavilonu B. Braun Dialog. Každá socha má svůj příběh a zároveň rozvíjí i příběh místa kolem sebe.
Letošní rok ovšem přinesl jeden příběh nečekaný a bohužel i neveselý. Pouhé dva týdny po začátku festivalu odešla ve věku 91 let jedna z velkých osobností české kulturní scény, slavný akademický sochař Olbram Zoubek. „Je to obrovská ztráta pro celou kulturní obec i pro celou občanskou společnost. Bylo nám velikou ctí, že jsme se s panem Olbramem mohli v rámci příprav letošního festivalu setkávat, vážíme si toho, že jeho poslední sochy jsou součástí aktuální pražské expozice,“ říká ředitel Sculpture Line Ondřej Škarka.
Pět soch tohoto velkého umělce, které se staly součástí letošního ročníku Sculpture Line, nyní tedy vypráví i příběh jedné velké, nezdolné osobnosti.
(Tady foto z Novoměstké a foto z Anděla s popisky, kde sochy jsou)
Olbram Zoubek je autorem mnoha významných děl. K těm pravděpodobně nejznámějším patří památník obětem komunismu na úpatí pražského Petřína. Do povědomí veřejnosti se ovšem zapsal již na sklonku 60. let, když sňal posmrtnou masku Jana Palacha a o rok později nechal bronzovým náhrobkem osadit i jeho hrob. Za to se mu režim odvděčil omezením možností vystavování. Vrátil se tedy k restaurování, kterému se věnoval již v 50. letech. V posledních letech Zoubek pracoval například na plastice pátera Josefa Toufara, která byla odhalena letos v únoru.
Olbram Zoubek proslul sochami v nadživotní velikosti, které připomínají štíhlou, protáhlou vertikálu. Jeho oblíbenými materiály byly cement, olovo a bronz. Zdůrazňoval, že zatímco cement je považován za nejbanálnější materiál, zlato představuje naprostý opak, je symbolem hodnoty a věčnosti.
Byl držitelem řady ocenění za svou tvorbu i za své občanské postoje. V roce 1990 mu byla udělena Národní cena České republiky, v roce 1996 získal medaili Za zásluhy a v roce 2015 titul ministerstva kultury Rytíř české kultury.
„Kdo tu na konci své pouti jednou zanechá byť jen setinu toho, co on, může se považovat za šťastného. Kdo i jen jednou jedinkrát za svůj život vytvoří něco tak hlubokého a silného, ten jako by nikdy neodešel,“ dodává ředitel festivalu Ondřej Škarka.
