Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

8. Říjen 2012

Všechny trhy Limy

Válíme se v posteli a pojídáme banány. Tak začíná nový den. Hned potom naše první kroky směřují do muzea inkvizice. Smůla, otevřeno je až ve 1230. Chci udělat nějaké fotky na trhu, který je jeden blok odsud, tak se sem pak vrátíme.

Den 319, sobota 3. 7.

Ač betonový, je Mercado Central (Hlavní trh) stejně fascinující jako dřevěné trhy v provinčních městech. Celé přízemí je věnováno jídlu stejně jako půlka prvního patra. Ve zbytku se prodává oblečení. Každý den si sem chodíme kupovat banány a avokáda, nejlevnější výživné jídlo. Dalších lákadel je tu dost, ale všechny nad naše finanční možnosti. Pase se alespoň můj foťák, protože většina jídla je docela fotogenická.

Především se tady nabízejí všelijaké barevné pudingy a rosoly - červené, žluté i jedovatě zelené - a ovocné koktejly. Hned ve vedlejších stáncích stojí na zemi obrovské pytle plné oříšků a v mísách na nás čekají roztodivné a hodně pálivé omáčky (usuzujeme podle nenápadně vystrčených chilli papriček). V prvním patře jsou pro změnu jídelny.

V přízemí by se líbilo každému, kdo má rád sýry a maso. Většina sýrů sice vypadá jako tvaroh, ale najdou se tu i sýry tavené, případně zabalené v tmavě zelených listech. Spolu s nimi se zde prodávají roztodivně barevné olivy.

Maso zabírá v masožravém Peru podstatnou část každého trhu a ani tady tomu není jinak. Rozdíl oproti našim masnám je však ve výběru plodů moře. Na osekané vepříky a kravky se dívat nemusíme, ale na všelijaké ryby, chobotnice s půlmetrovými chapadly a hrnce plné barevných mušlí už tak nepříjemný pohled není. Škoda že nemáme ještě pár solů navíc.

Táňa už několik dní zkoumavě kouká pokaždé, když jdeme kolem stolku, na kterém jsou ve skleněném akváriu vystavené smažené těstové trubičky, kterým tu říkají churros. Jsou všude, i na trhu, a tady už to nemůže vydržet. Utratíme za ně sice půlku peněz, co nám zbývají na jedno jídlo (toto je ale spíš sladká pochutina než jídlo), to však naší přirozené touze po poznání vůbec nevadí. Její uspokojení je někdy důležitější než uspokojení žaludku…

V ulicích kolem trhu nahlížíme do pár tržnic s levným oblečením. Jako by z oka vypadly naším „vietnamským“ tržnicím, jen Vietnamci nikde.

Museo de la Inquisición už je otevřené. V předsálí chvíli čekáme na anglicky mluvící průvodkyni. Muzeum je v budově univerzitní knihovny, takže je - zadarmo... Jinak bychom sem nemohli jít, už jsme skoro na nule. Tady ale zjišťujeme, že jsme na tom přesto o dost líp než ti, které tu ještě před dvěma sty lety mučili.

Budova patřila španělské inkvizici v letech 1570 až 1820, během nichž tu až příliš mnoho zakomplexovaných představitelů církve léčilo a ukájelo svoje mindráky a sadistické choutky mučením nevinných lidí. Čarodějnické procesy se bohužel nevyhnuly ani „nově objevenému“ kontinentu, i když naštěstí dopadly hlavně na španělskou komunitu. Bylo tomu tak proto, že nebylo zdaleka tolik Indiánů, kteří by přešli na křesťanskou víru.

Průvodkyně, krásná Peruánka, mluví anglicky strašně rychle. Ví toho docela dost, i když provádí spíš proto, aby si zdokonalila angličtinu (jsme na půdě univerzity). Procházíme sklepením a vidíme zde malé kobky a hluboké studny, kde nechávali obviněné. Voskové figuríny katů i obětí „demonstrují“ metody používané při mučení - pálení chodidel železem, prolévání hrdla vodou, roztahování, lámání v kole - prostě středověká klasika. Budova je opravená a na malém nádvoří uprostřed jsou zdi ozdobené krásnými zelenožlutými kachlíky s květinovými vzory.

K obědu se uchylujeme na Plaza de Armas a dáváme si špenátové empanády. Na trávu si k nám přisedají mladé dívky, prý z Bolívie. V Peru jsou vlastně taky cizinky, ale nikdo z bílých turistů se s nimi nechce bavit, tak jsou vděčné, že z nás můžou vytáhnout pár informací o životě na bohatém severu (jak si ho ony představují).

Trhů je v Limě habaděj. Včera jsme byli na trhu indiánském, prakticky každý den se alespoň jednou stavíme na hlavním trhu, ale ještě jsme nenavštívili květinový trh. Hlavní květinový trh se rozkládá za Estadio Nacional u Via Expressa. Zase tam musíme pěšky, ale tudy jsme ještě nešli, tak se nenudíme. Táňa se raduje, když míjíme stadion a ona objevuje kung-fu klub.

Květinový trh je „přilepen“ k západní straně Parque de la Reserva. Od Via Expressa není vidět, ale kolemjdoucí nám ochotně ukazují směr. Představoval jsem si, že tu najdeme pár stolků s květinami, ale nic takového. Lépe řečeno, ty tu jsou taky, ale nejsou tím podstatným. Největší a nejbarevnější jsou plochy pod barevnými slunečníky, v nichž stojí jeden velký květinový kříž vedle druhého. Z dvou metrů vysokých pohřebních křížů vytvořených z bílých, červených či žlutých květin a olemovaných zelenými listy až oči přecházejí. Dají se koupit už za 100 solů, což je jen 1 000 korun!

V úzké uličce za slunečníky můžeme vidět, jak takové kříže vznikají. Kostru tvoří bambusové nebo třtinové tyče, které květináři s úžasnou trpělivostí a fantazií kousek po kousku pokrývají nejprve lemováním ze zelených listů, jež pak vyplňují barevnými květy. Něco takového jsem ještě neviděl a obzvlášť mě to překvapuje v centru takového města, jako je Lima. Jak já ten svět ještě málo znám...

Dopoledne byla garúa, odpoledne už ale svítí slunce. Počasí je tu dost nevypočitatelné a může se změnit během pár minut. Najednou prostě přijde (nebo odejde) mlha, a je to. Stejné je to večer. Někdy je nám vedro, jindy se ale klepeme zimou. Jen ta sladká hudba linoucí se z hotelových reproduktorů je pořád stejná.

Den 320, neděle 4. 7.

Válíme se v posteli a pojídáme banány. Tak opět začíná nový den. Odlet se přibližuje, tak musíme zjistit, jak se dostaneme na letiště. Ptáme se policistek na Plaza de Armas. Ty nám radí, abychom zkusili autobusy na druhém břehu od prezidentského paláce. To místo známe, protože se občas projdeme po promenádě podél řeky. Za mostem se proto ptáme přímo průvodčích v autobusech. Říkají nám také, kolik cesta stojí, takže si rovnou schováváme pár solů na naši poslední jízdu Limou.

Na mostě si kupujeme pastel de choclo, protože ho večer nikdy nemůžeme sehnat a moc nám chutná. Banány nebo avokádo s houskami se taky nedají jíst pořád. Také zde objevujeme další místní specialitku. Vypadá a chutná úplně jako náš škubánek, ale už nevím, jak se jmenuje. U žen na ulicích většinou koupíme nejlepší jídlo.

Lima je jako každé správné koloniální město plná kostelů. Obzvlášť v tomhle městě jsou však spojené s dobou dobývání Peru křesťany. Například kostel Santo Domingo je postaven na půdě, kterou roku 1535 daroval Francisco Pizarro dominikánskému mnichovi Vincentu Valverdemu. Ten provázel Pizarra na jeho dobyvačném tažení po západním pobřeží Jižní Ameriky a patřil k těm, co Pizarra přesvědčili, aby popravil Inku Atahualpu i přesto, že Atahualpa splnil svůj slib naplnit výměnou za své osvobození jednu velkou místnost zlatem.

Už opravdu nemáme co dělat. Občas se pobavíme s někým na ulici, ale moje španělština je pořád příliš omezená na to, abych mohl s někým hlouběji konverzovat. Čas tak dělíme mezi bloumání po ulicích a shánění jídla. To už taky není žádná zábava, protože víme, kde co koupit, takže jsme jak automaty. Zítra by snad měl být poslední takový den. Pro Táňu určitě, protože už v úterý odlétá. Jen jsme zvědav, kdy se odsud dostanu já.

 Den 321, pondělí 5. 7.

Poslední den, který strávíme prohlídkou Limy. Zítra už budeme na letišti. Pro změnu zaběhaného režimu vstáváme pozdě a ke snídani máme banány…

Ty banány už nás štvou, tak chceme na zítřejší snídani zkusit něco jiného. Trh nám v tom jako vždy pomáhá - dáváme jeden sol za lúcumu a za nějakou růžovou šišku, kterou jsme v poušti viděli růst na kaktusech. Lúcuma je ovoce a ta šiška prý taky (má být sladká), i když vypadá spíš jako zelenina.

Je čas oběda a v mnoha průchodech se „otevírají“ levné „jídelny“ - někdo přinese hrnec s navařeným jídlem, obslužný pultík, k tomu dvě židličky a je to. Ty dvě židličky jsou samozřejmě stále obsazené, takže musíme stát vedle pultíku. Je nás tu víc a všichni si pochutnáváme. Tahle „jídelna“ servíruje ceviche, což je jídlo vyskytující se v různých obměnách snad ve všech latinskoamerických zemích. Základem je nakládaná syrová ryba, v našem případě s citronem, cibulí a poloupraženou cibulí. Balada, ale mohlo by toho být víc. Ještěže už nemáme skoro žádné peníze. Alespoň je neutratíme kvůli zbytečně rozmlsaným jazýčkům. Ceviche jsme si dali jen jedno malé pro oba (na ochutnání) a k obědu budou housky.

Ve směnárně měníme poslední padesátidolarový šek a v pekárně si kupujeme pět druhů housek,  ať to máme alespoň rozmanité, když už je to stejné. A lenošíme při obědě v hotýlku.

To se nám nějak protáhlo, protože po obědě jsme usnuli a budíme se až v pět. Ta zahálka nám nějak nesvědčí, ještěže už je to poslední den. Je to hodně rozdílné od celé předchozí cesty, kdy se pořád něco dělo a pořád jsem něco dělal, někde byl. Nemohl bych jet na dovolenou k moři a strávit ji nicneděláním. To bych shnil zaživa…

Na mostě za prezidentským palácem se nám daří sehnat pastel de choclo. To shánění jídla jsou opravdu „podstatné“ problémy. V porovnání s tím, co vidím, mi připadají absurdní. My se tu zabýváme sháněním kukuřičných hloupostí a ve stejné době tady demonstranti už několik dní z protestu táboří před prezidentským palácem. Teď právě peruánská TV natáčí s někým rozhovor (asi je to demonstrant nebo zástupce nějaké opoziční strany) a za ním vlaje transparent s nápisem „Fujimori, tohle že je tržní ekonomika?!“. Před branou paláce stojí několik goril a na nádvoří staví tribunu. Asi budou oslavovat úspěchy tržní ekonomiky.

Trávíme poslední noc v hotýlku, poslední noc za doprovodu sladké hudby a milostných vzdechů z vedlejších pokojů…

redakce Braunovin

Čtěte také

Preventivní vyšetření v síti Dialyzačních středisek a nefrologických ambulancí B. Braun Avitum na Světový den ledvin 8. 3. 2018 zachytila o 11 % více lidí s podezřením na onemocnění ledvin.  Zatímco loni bylo z celkového počtu ambulantně vyšetřených posláno 18 % pacientů na další vyšetření, letos to již bylo 29 %. 

11.04.2018
Aktuality z B. Braun

Minulý týden proběhlo v německém Melsungenu, kde sídlí nadnárodní koncern B. Braun, mezinárodní setkání divize Hospital Care, jehož součástí bylo udílení cen Balanced Awards pro rok 2018. 

04.04.2018
Aktuality z B. Braun

Umíte si prosadit právo mít náročné požadavky na kvalitu? Jakým způsobem si nastavujete subjektivního hodnocení? Nejen tyto, ale i mnoho dalších podstatných otázek z problematiky veřejných zakázek řešili účastníci semináře Jak prosadit kvalitu do procesu zadávání veřejných zakázek, který organizovala Aesculap Akademie. Na pár rad a tipů, jak si u veřejných zakázek obhájit kvalitu, jsme se zeptali pana Viktora Wendlera a pana Vladimíra Duchoně.

08.03.2018
Aktuality z B. Braun