Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

6. Září 2016

TYJOOO RIO: B. Braun pro život má na letní paralympiádě dvě želízka v ohni

V době, kdy David Drahonínský na paralympiádě v Londýně stál na stupních vítězů a osmdesát tisíc diváků na stadionu mu tleskalo, Katka Antošová ležela v nemocnici, kde jí lékaři operovali páteř, a ještě nevěděla, zda se ještě někdy bude vůbec hýbat. Teď jedou oba společně bojovat o medaile do brazilského Rio de Janeira.  

Pro Davida je to už čtvrtá paralympiáda. Nominace na první mu unikla o pár bodů, tak se na ni jel podívat aspoň jako divák. Na další paralympiádě v Pekingu už získal zlato, v Londýně pak vystřílel stříbro. „Je to neuvěřitelný pocit, každý den na paralympiádě jsem si užíval. Medaile je jen třešnička na dortu,“ popisuje David.

Katka sedla poprvé na handbike před třemi lety. „Tenkrát mi přišlo jako nesmysl, že bych na tom drahém stroji vůbec byla schopná závodit. Nebyla jsem typ zrozený pro cyklistiku. Ale rozhodla jsem se do toho jít na plné pecky.“  

 

David Drahonínský: Jako píchnout si drogu

Kdy jste se poprvé dostal na paralympiádu?

Poprvé to bylo v Aténách, ale tam jsem byl jen na dovolené. Svaz, za který sportuju, zorganizoval zájezd pro rodiny a kamarády závodníků. Bylo to krásné, zažil jsem oba ceremoniály, pořád jsem fandil na stadionu. Sledoval jsem svého kamaráda, který se mnou studoval obchodní akademii v Janských Lázních a vyhrál stříbro v hodu diskem. Bylo to úžasné, a na tom stadionu jsem si řekl, že se chci paralympiády zúčastnit a chci vyhrát medaili.

 

A pustil jste se do toho ve velkém stylu. Z olympiády v Pekingu jste si odvezl zlato.

Motto paralympiády v Pekingu bylo „One World – One Dream“. Já si ten svůj sen splnil.

Byl to neuvěřitelný zážitek. Také se mnou jel můj táta, který mi ve všem nesmírně pomáhá. Užíval jsem si všechno a každý den. Bezbariérovou vesnici, celou organizaci, nonstop otevřenou jídelnu. Bylo to strašně fajn, ty brďo.

 

Dá se popsat pocit, když se po čtyřech letech účastníte ceremoniálu a jste tím, komu tleskají?

Možná bych to přirovnal k tomu, jako když si člověk píchne drogu. Teda myslím, že se tak cítí (smích). Já jsem si to tenkrát píchnul poprvé a už jsem závislý. Nabarvím si hlavu na trikolóru a vyjedu na stadion na zadních kolečkách. Kamery se na mě samozřejmě zaměří, když uvidí magora, co tam takhle šaškuje. Všichni kamarádi, kteří to sledují, mi pak píšou a člověka to tak zahřeje. Vidíte, že to dělá radost i ostatním, nejenom mně.

 

A co konkurence? Cítil jste rivalitu?

Ale vůbec, ve vesnici jsou kamarádi. Poznáváte nové lidi, možná to zní ne příliš korektně, ale poznáváte nejrůznější handicapy. Tady v Česku potkáte paraplegika, kvadruplegika, nevidomého, amputáře. Ale tam je pestrost handicapů tak obrovská. Vidíte závodníky ze států tak chudých, že neznají berle, opírají se o různé klacky. Vždycky si uvědomím, jak se mám dobře. Někde jinde bych svůj úraz nejspíš ani nepřežil.

 

Trénujete nějak speciálně?

Speciálně ani ne, trénuju pořád stejně. Pouze se teď připravuju spolu se Šárkou Musilovou, která se také nominovala. Budeme totiž střílet v páru. Mám to štěstí, že díky svazu, který mi zajistil finance na přípravu, a díky sponzorům jako B. Braun už se můžu věnovat jen lukostřelbě. Už rok a půl nemusím chodit do práce a jen sportuji. Když jsem dal výpověď, po třech měsících jsem vyhrál mistrovství světa, pak mistrovství Evropy a věřím tomu, že se dokážu připravit i na tuto paralympiádu. A že se najdou maximálně dva, kteří budou lepší než já (smích). Ale už i ta nominace je skvělá.

 

Máte do Brazílie nějaké zvláštní plány?

Jasně. V Číně jsem si udělal fotku na Velké čínské zdi, v Anglii v Londýně u Big Benu, tak tady chci mít fotku s Ježíšem. A byla by pecka, kdybych měl fotku s Ježíšem a medailí (smích).  

A těším se. Přál bych to všem. Sportovcům, nesportovcům, těm, kteří si chtějí zaplatit super dovolenou. Ať našetří, vezmou úspory a přijedou nám fandit do Ria.

 

Kateřina Antošová: Nesmyslný sen, který se splnil

 

Sledovala jste v minulých letech paralympiádu?

Spíš jsem naposledy sledovala v Londýně ty zdravé sportovce (smích). Když byla paralympiáda, ležela jsem zrovna po úraze na jednotce intenzivní péče. Lékaři mě dávali dohromady, snažili se mi nahradit po nehodě rozdrcený obratel a tuším, že jsem se zrovna připravovala na třetí operaci z celkem čtyř. 

 

Na handbike jste ale poprvé sedla nedlouho po úraze, před třemi lety. Teď s ním jedete závodit na paralympiádu. Jakou cestu jste musela urazit?

Ne úplně jednoduchou. Nejtěžší na ní bylo se každou zimu přesvědčit, že si na hanbike zase na jaře sednu. Měla jsem vždycky pocit, že na jaře  z toho už bude jen takové důchodcovské ježdění po cyklostezkách, i když jsem v zimě také trénovala. Ale pak přijde první závod a vám nezbude než to dát.

 

Říkala jste si to tak, i když jste začínala?

Když jsem si před třemi lety poprvé sedla na handbike, přišlo mi jako totální nesmysl, že bych na něm vůbec kdy byla schopna závodit. Nejsem typ, který by měl blízko k technickým vymoženostem. Pletu si pravou a levou stranu, takže jsem podle manžela na silnici nebezpečná (smích). Ale když už jsem si pořídila takhle drahý stroj, rozhodla jsem se ho využít, na plné pecky.

 

Nominace na paralympiádu, to už tedy pecka je!

Tenkrát před třemi lety mi to přišlo jako nesmyslný sen. Ale uskutečnil se. Nejen mně, ale všem, kteří mě podporují a drží mi palce.  

 

Jakou budete mít konkurenci? Znáte další závodnice?

Konkurence bude veliká. Rok od roku se rozrůstá. Paracyklistika je sport, který musí bavit každého. Je hodně dynamická a stále stoupá o úroveň výš. Už jen za tři roky, co trénuju, se závodní rychlost zvýšila ze 30 km/h na 35 km/h. Třicet kilometrů bych brala jako docela rozumnou rychlost, ale těch pětatřicet, to už je vzpírání (smích).

 

Trénujete nějak speciálně?

Čeká mě dvacet kilometrů časovka a pětačtyřicet kilometrů silniční závod. Trasa vede podél moře, po rovince. Jezdím tedy trénovat okolo kanálu do Račic. Rovinka bude krutá (smích). Kromě svalů je pak potřeba připravit kolo. Handbike u nás používá málo lidí, takže najít mechanika, který by s ním uměl a který by po dvouhodinovém snažení neřekl, že takový krám už nechce ani vidět, je umění (smích). 

 

A jak se těšíte?

Myslím si, že se začnu těšit, až tam přijedu. A mám za úkol vyfotit se u sochy Krista s vlajkou Kolovrat, takové malé vesnice na Vysočině.

 

Proč zrovna Kolovrat?

Zaúkolovali mě fanoušci. Do Kolovrat jezdíme na Silvestra a jednou jsme tam objevili vesnický informační zpravodaj, ve kterém lidi vyzývali, aby vlajku odvezli na co nejexotičtější místo. Tak jsem si hned řekla, že to je bezvadný nápad. Půjčte mi vlajku a odvezu vám ji do Ria (smích).

 

 

Skupina B. Braun hrdě podporuje naše paralympioniky.
www.bbraunprozivot.cz
Marie Polášková

Čtěte také

Téměř 11 tisíc zdolaných kilometrů a přes 83 tisíc spálených kilokalorií proměnili svými sportovními aktivitami v projektu Plníme sen pohybem v notebook a ve výplatu pro středoškolského studenta Pavla Jůzu zaměstnanci společnosti B. Braun.

05.09.2017
B. Braun pro život

Hendikepovaný sportovec jde příkladem lidem na vozíku i těm ostatním.

16.05.2017
Lidé a společnost

 Už potřetí. Tentokrát ve spolupráci s Centrem Klokánek.

23.05.2017
Lidé a společnost