Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

11. Prosinec 2017

Simulační medicína je nový obor, který má budoucnost

Souhru a komunikaci podle návodů ani učebnic nenatrénujete, říká v rozhovoru MUDr. Jan Bureš, anesteziolog a intenzivista z FN Motol.

MUDr. Jan Bureš je anesteziolog, intenzivista. Od roku 2002 pracuje na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy  a Fakultní nemocnice Motol. Postupně prošel všechna pracoviště kliniky, několik let strávil na lůžkovém oddělení a v posledních době působí na úseku kardioanestezie. Kromě toho se také věnuje pregraduální výuce, zejména studentům 5. ročníku.

Podzimní kurz Simulační výuky v anestezii a v intenzivní péči proběhl ve dvou blocích v pražském Pavilonu B. Braun Dialog. Koncept kurzu nazvaný Train the Trainer byl určen lékařům-lektorům, kteří se sami aktivně věnují simulační výuce ve zdravotnictví. Po loňském kurzu, kdy byl hostem guru evropské simulační medicíny Markus Rall, přijal letos pozvání jeden z jeho prvních žáků a dnes již zkušený odborník v simulační medicíně MUDr. Daniel Csomor, který působí ve Wiener Neustadtu v Dolnorakouském centru medicínských simulací a bezpečnosti pacientů. „Simulační medicína je stále poměrně nový obor, ale má budoucnost. Je perfektní, že si zdravotnické týmy mohou vyzkoušet akutní situace v bezpečném prostředí, které dokonale odpovídá realitě, ale nikdo u toho nezemře,“ říká MUDr. Csomor.

Oba moduly kurzu už tradičně vedl primář MUDr. Michael Stern, MBA, z Kliniky anesteziologie a resuscitace 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, který je dlouhodobě odborným garantem všech simulačních kurzů Aesculap Akademie. Využili jsme závěrečného bloku, který se konal v posledních listopadových dnech, a zeptali jsme se na dojmy MUDr. Jana Bureše, který se kurzu zúčastnil. 

 

Máte už nějaké zkušenosti se simulačním cvičením? Co vás přivedlo právě na kurz Train The Trainer?

Moje první setkání se simulační medicínou proběhlo v rámci pregraduální výuky, kdy jsme s kolegy přemýšleli o tom, jak zajímavě a prakticky učit kardiopulmonální resuscitaci. K tomuto účelu jsme nakonec využili simulátor SimMan®3G, který byl v Motole k dispozici. Při přípravě výuky jsme si mezi sebou simulaci vyzkoušeli a překvapilo nás, jak intenzivní je prožitek modelové situace. Rozhodli jsme se přihlásit na simulační workshop, abychom naše první zkušenosti prohloubili a rozšířili. Během kurzu  jsme si uvědomili, jak podstatné jsou tzv. soft skills, jakou roli hraje osobnost jednotlivých účastníků a důležitost následného zhodnocení neboli debriefingu. Bylo fascinující sledovat, kolik nadšení, chuti se zlepšovat a učit se, jsme probudili jak v sobě samotných, tak v dalších účastnících našeho kurzu. Zejména souhra a komunikace jsou dovednosti, které se z návodů nebo učebnic získat ani natrénovat nedají. V tomto ohledu je simulační medicína naprosto jedinečná. Uvědomili jsme si, že simulace jsou nesmírně efektivním způsobem učení, a rozhodli jsme se, že chceme, aby se staly součástí jak pregraduální výuky, tak postgraduálního vzdělávání. Dalším logickým krokem bylo naučit se vést simulace a debriefing tak, aby byly co nejpřínosnější, naučit se učit s využitím simulací. Kurz Train The Trainer pořádaný Aesculap Akademií proto přišel v pravý čas.

 

Shodou okolností jste byl účastníkem první simulace na kurzu. Jaké to pro vás bylo?

Být první je vždycky výzva. Bylo to obtížné, je to svým způsobem stres. Obava z neznámého, obava z vlastních reakcí, z toho, jak bude člověk vypadat, jak to zvládne. Zároveň to byla příležitost vyzkoušet sám sebe, poznat své silné a slabší stránky, rozpoznat chyby a poučit se z nich. A proto jsem na kurzu byl. Myslím, že je dobré mít v těchto situacích stále na paměti, že chyba je příležitostí ke zlepšení.

 

Zajímalo by mě, jakých bylo těch několik minut, než jste přešel ze simulační místnosti na debriefing. Co vám běželo hlavou?

Myslím, že moje pocity byly velmi podobné jako u všech, kteří simulaci absolvují. Byla to směs úlevy, že je to za mnou, uvědomění si chyb, které člověk udělal, a také zvědavost na hodnocení ostatních. Kostky byly vrženy. A samozřejmě jsem cítil také potřebu podělit se o zážitek s ostatními účastníky simulace.

 

Pak následoval poměrně dlouhý rozbor. Co na něm pro vás bylo nejzajímavější?

Musím říct, že debriefing byl perfektně vedený. Bylo zajímavé být v pozici účastníka, a nikoli průvodce, lektora. Je těžké říct, co bylo nejzajímavější. Pro mě bylo asi nejdůležitější zjištění, jak velký důraz byl kladen na vlastní prožitek, nikoli jen na identifikaci chyb. Uvědomil jsem si, jak je důležité nastolit uvolněnou a zároveň pozitivní pracovní atmosféru a bezpečné prostředí. Zároveň bylo dobré slyšet hodnocení průběhu simulace od ostatních členů týmu.

 

Během kurzu jste si vyzkoušel i vedení debriefingu. Jak jste se v té roli cítil?

Zjistil jsem, že vedení debriefingu je velmi náročné a vyžaduje, aby člověk opravdu naslouchal. Je těžké nehodnotit, nestavět se do role učitele, vyvarovat se návodných otázek. Nemohu říct, že bych se cítil sebevědomě a suverénně. Oproti mým skromným zkušenostem zde byl kladen daleko větší důraz na prožitek ze situace a na pocity účastníků simulace.

 

Mohl byste prosím shrnout nejsilnější, ale i nejslabší momenty kurzu?

Zcela upřímně, nedokážu si vybavit, co bych považoval za slabinu kurzu. Naopak kurz byl velmi nabitý a velmi motivující, takže jsem sice odcházel vyčerpaný, ale zároveň nadšený.

 

Na co jste se v přestávkách mezi jednotlivými moduly kurzu těšil nejvíc?

Především na setkání s ostatními účastníky kurzu a také na lektory. Považuji za velmi dobrý nápad setkat se s odstupem a podělit se o to, jak se získané znalosti osvědčily a jak jsme je dokázali uplatnit v praxi. Doufám, že díky kurzu Train The Trainer se posunou dál i simulace, které provádíme s kolegy u nás v Motole.

 

Klára Dvořáková