Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

15. Červen 2017

Počítače nikdy lékaře nenahradí

Profesor Svačina označuje sám sebe při svém pestrém angažmá hlavně „za doktora“, protože nejvíc svého pracovního času tráví na vizitách sedmi oddělení kliniky a v ambulanci. Je to ale zároveň vědec, učitel a matematik. Jeho specializací je obezitologie a cukrovka. A nebojí se mluvit. Veřejně a mnohdy i odvážně. Kdy jste třeba z úst profesora medicíny naposledy slyšeli větu, že mírná nadváha může znamenat lepší zdravotní prognózu? Nebo že mýtus o Češích jako o jednom z nejtlustších národů Evropy je nesmysl? Miluje historii a sport, nemá rád nepodložená tvrzení, a přestože za sebou má řadu vědeckých výzkumů, za svůj největší profesní úspěch považuje výběr a výchovu mnoha nových následovníků na klinice.

Prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc., MBA
V postgraduálním studiu na MFF UK vystudoval obor matematická informatika a konstrukce programových systémů. V kandidátské dizertační práci se věnoval počítačové podpoře metabolické péče, v doktorátu kvantifikaci vztahů u obezity diabetu a metabolického syndromu a v habilitačním řízení matematickému modelování ve vnitřním lékařství. V roce 2002 byl jmenován profesorem a dlouhodobě působí jako přednosta III. interní kliniky endokrinologie a metabolismu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Vojenské fakultní nemocnice v Praze. V roce 2015 se stal předsedou České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Po začátcích ve Fyziologickém ústavu přešel roku 1981 na III. interní kliniku 1. LF UK a VFN, kde je od roku 2001 přednostou. Šest let byl také děkanem 1. LF UK.

Jak jste se dostal k medicíně? Měl jste i jinou alternativu?
Alternativ bylo vždy více. Dobře mi šla matematika a od dětství mě bavila historie. Nakonec zvítězila medicína v jisté kombinaci právě s matematikou. Zájem o medicínskou vědu pro mě byl na začátku silnější než lidumilná motivace. V roce 1978 jsem nastoupil do Fyziologického ústavu na kybernetické oddělení. Po návratu z vojny jsem pocítil, že je zajímavější aplikovat informatiku u pacientů. Jako jediný lékař jsem se později přihlásil na postgraduální kurz matematická informatika a konstrukce programových systémů. A informatice v medicíně se mimo interny věnuji dodnes.

Tak to dokážete srovnat, kam se medicínská informatika za těch třicet let posunula.
Ano. Mnoho věcí je již běžnou součástí lékařovy práce. Hlavní je ale změna filozofie. Dříve si i experti mysleli, že v budoucnosti nahradí doktora počítač. A to definitivně padlo. Dnes jde spíš o to, dodat data na správné místo a včas a umět je vyhodnotit a zobrazit tak, aby se lékař mohl rozhodnout. Rozhodnutí lékaře počítač nenahradí. 

Vaším oborem je obezitologie a poruchy metabolismu. Proč jste si vybral právě tuto specializaci?
Nasměroval mě profesor Pacovský, který věděl, že počítače mají budoucnost. V rámci rekonstrukce kliniky v letech 1983 až 1985 tu vznikla jednotka intenzivní metabolické péče. Na místnosti bylo napsáno „počítač“ a prováděli se tu výpočty týkající se podvyživených pacientů, počítaly se odchylky akutních metabolických stavů, vyhodnocovala se acidobazická rovnováha. Já jsem tehdy dělal sekundáře, a protože jsem rozuměl počítačům, zapojili mě. Měl jsem si zvolit ambulanci a zrovna bylo málo lidí na obezitu. A bylo to. 

A to vám to šlo hned samo od sebe?
Samozřejmě že ne. Měl jsem štěstí na dva výborné učitele – pana profesora Šonku a pana profesora Páva.

Rozhodl byste se dnes jinak?
Tehdy asi ano, dnes asi ne. My jsme se v České lékařské společnosti hodně angažovali ve věci nového zákona k atestacím. Je nesmyslné, že si má mladý lékař po absolvování fakulty zvolit jeden úzký obor, a přitom má před sebou čtyřicet let činnosti. Medicína se rozvíjí závratným tempem. Třeba diabetes je tak závažná nemoc, že se prolíná několika obory. Myslím, že některé obory v budoucnu zaniknou a jedním z nich bude i diabetologie. Výzkum diabetu navíc pokročil natolik, že nejspíš do deseti až patnácti let bude tato nemoc preventabilní. A také specializovat se na tak polymorbidní nemoci není dobrý nápad. Ty by měl léčit všeobecně vzdělaný internista, protože takový pacient má mnoho nemocí najednou. Totéž platí i pro imunologii a další obory.

Čím především se ve své práci teď právě zabýváte?
Vezmu-li to z hlediska pacientů, v ambulantní činnosti se dvakrát týdně věnuji nejvíce cukrovce.

Kam se léčba cukrovky a jiných metabolických poruch posunula od dob vašich studií do současnosti?
Léčba se změnila úplně zásadně. Ale diabetiků bohužel stále přibývá, přestože víme, jak diabetu předcházet. Prevence je podmíněná spoluprací pacienta, vyžaduje ochotu a vůli ke změně stravovacích zvyklostí, dodržování dietních opatření, zařazení fyzické aktivity… a to selhává. Vedle toho máme dokonalejší technologie, nové studie se senzory, kontinuální měření glykémie s kompletní zpětnou vazbou na podávání inzulinu.

A je vůbec co objevovat?
Ale jistě. Jak přibývá odpovědí, roste i počet otázek. Nevíme třeba, proč na cukrovku nezabírá biologická léčba. Nebo proč většině pacientů operovaných kvůli obezitě diabetes vymizí, ale některým ne. Ukazuje se, že některým pacientům, jimž se nedaří zhubnout, přerůstají jiné kmeny bakterií ve střevě a že mají bakterie tam, kde je dřív neměli. Ale příčina? Těch otázek je mnoho. 

A posunula se i farmakologie?
Jednoznačně. Existují nové druhy inzulinu, nové technologie, nové léky, které ještě před deseti patnácti lety nebyly… Jiné obory vlastně diabetologii závidí. Třeba na hypertenzi nemáme mnoho let nový lék. Obecně byly léky dříve zaměřeny na to, aby klesl cukr. Dnes se zvažují i dopady kardiovaskulární a mortalitní. 

Česká televize minulý týden odvysílala reportáž, podle níž jsme třetí nejtlustší národ Evropy. Vy jste známý odpůrce tohoto tvrzení. Proč?
Aktuální soubory jsou velmi vágně definované. Já bych spoléhal více na výzkum, který probíhal někdy od roku 2000 do roku 2013 kontinuálně s měřením a vážením po dvou letech. Z toho jasně vyplynulo, že obezita stoupala kolem roku 2000, ale v posledních několika měřeních se hodnoty ani nehnuly. V Evropě nejsme třetí nejtlustší, ale asi tak někde uprostřed, kolem třináctého místa.

Co všechno obezita potenciálně nemocným způsobuje?
Části nezpůsobuje nic. Platí paradox obezity. V některých situacích být obézní je dokonce výhodou. Dokonce existují práce tvrdící, že nejlepší životní prognózu mají lidé s nadváhou a s prvním stupněm obezity. Léta se ví, že klasifikovat obezitu na první, druhý a třetí  stupeň podle BMI je zastaralé a nemusí z toho nic vyplývat. Samozřejmě že těžká obezita je průšvih. Dvěstěkilový člověk se většinou nedožije více než 40 nebo 45 let.

Do jaké míry si Češi mohou za obezitu sami a do jaké míry tu hraje roli dědičnost?
To je těžká otázka. Vždycky se říkalo, že genetika a životní styl stojí v poměru jedna ku jedné. Je ale zajímavé, že u obezity ani u jiných složek metabolického syndromu nebyly objeveny žádné pořádné geny. Z hlediska klinické genetiky je však ta nemoc jasná. Pokud mají oba rodiče  cukrovku 2. typu, potomci mají téměř 100procentní pravděpodobnost, že ji budou mít také. A když má někdo oba rodiče tlusté, tak to platí obdobně.

Když za posledních deset let neroste v ČR počet obézních, znamená to, že se Češi naučili žít zdravěji?
Asi to tak u části populace bude. Podíváme-li se na křivku, jak roste obezita s věkem, u žen je víceméně táhlá a vyrovnaná. Ustaluje se to pomalu i u mladých mužů, kteří nejvíc přibírali v 90. letech. Bylo to způsobeno hlavně tím, že po revoluci začali podnikat, neměli na nic čas, přestali sportovat.

Je efektivní operativní léčba obezity?
Ano, ta je nejefektivnější ze všeho. Jen je to strašně složitá věc. Dnes se považuje za jasnou indikaci BMI přes 30 nebo 35. Lidem po operaci až v 90 procentech zmizí cukrovka. To je zcela evidentní. Podle průzkumů ale operaci podstoupí jen asi dvě procenta indikovaných. Veřejnost i praktičtí lékaři považují za přirozené operovat žlučník nebo slepé střevo, nikoliv však operovat obezitu, a tak operaci pacientovi často rozmluví. Přitom se nabízí několik typů operací žaludku a střev. Lidé sami přicházejí až na hranici operability, když už hrozí velká rizika.

Dala by se nějak procentuálně vyjádřit úspěšnost v léčbě obezity?
Já myslím, že se to moc nezměnilo. Třeba ještě profesor Šonka v 80. a 90. letech říkal, že třetina pacientů přijde jednou, třetina jich chodí pravidelně, ale nikam to nevede a třetina zhubne.

Máte nějaký rekord, co se týče zhubnutí pacienta?
Máme. Jeden kolega spočítal, že jedna naše pacientka zhubla v průběhu několika let při opakovaném hubnutí a přibírání dohromady asi 500 kg.

S jakým nejtěžším člověkem jste se za svého působení setkal?
Jednou v životě jsem viděl člověka, který měl přes 400 kilo. Jinak k nám tak jednou za dva roky přijde někdo, kdo váží přes 300 kg. Vzpomínám si na pacienta, který měl tak 330 kg a obří kýly. Tříselnou v šourku měl až pod kolena. Přemlouval jsem ho k okamžité hospitalizaci. Nechtěl, odešel a už jsem o něm nikdy neslyšel. 

Jak je hospitalizace takového pacienta složitá technicky?
Dobrá otázka. Dá se totiž říct, že o takové pacienty není v naší republice postaráno. Pacienti mezi 200 a 300 kg zavolají měsíčně tak tři, ale my kvůli nedostatečnému technickému vybavení nezvládáme najednou přijmout více než jednoho. Takový člověk se nedá uzvednout - jsou potřeba zvedáky, nemáme speciální lůžka – leží tedy na dvou postelích. Stoly na gastroenterologiích mají nosnost do 150 kg a chirurgické stoly 200–300 kg. Zvlášť riziková je pro takové pacienty oblast zobrazovacích metod.  Do přístrojů CT a magnetické rezonance se nevejdou a vím o jednom člověku, který proto zbytečně zemřel na banální apendicitidu. V Čechách i na Moravě by pro takové lidi mělo být alespoň jedno speciálně vybavené centrum.

Co považujete za svůj největší profesní úspěch?
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Myslím, že ze všeho nejdůležitější je personální práce. Podpořit mladé lékaře po škole, aby to i v nelehkých podmínkách fakultní nemocnice nevzdali, pokračovali v dalším studiu a třeba to dotáhli i na nějakou docenturu. Mezi nimi se pak najdou tahouni a já vím, že až půjdu do důchodu, bude to tady fungovat.

Jaké máte nejbližší profesní a osobní plány?
Profesně mi připadá zajímavé pustit se společně s Biotechnologickým ústavem Akademie věd ČR do grantu týkajícího se výzkumu jednotlivých látek a plynů v dechu a například souvislostí s výskytem konkrétních bakterií ve střevech i vzhledem k obezitě.  Nedávno tam přivedli tým, který v dechu dokáže identifikovat i proteiny, hormony a lipidové látky. Třeba i z jednoho vydechnutí. Jinak velké osobní plány nemám, snad jen zlepšit si fyzičku, aby to nebyla ostuda, až zase poběžím „Běchovice“.
 

redakce Braunovin

Čtěte také

Říká, že miluje svůj operační sál, že pouze sny mohou být energií pokroku a že budoucnost rozvoje medicíny vidí v komplexnějším přístupu k pacientům než doposud. Rozhovor s profesorem Gabrielem Naldinim.

19.07.2017
Chirurgie

Práce nefrologa podle něj netáhne, je sisyfofská a náročná, přesto je nefrologie fascinující obor, před nímž se otevírá zajímavá buducnost. 

26.05.2017
Nefrologie

Rozhovor o molekulách, medicíně a dětství. Profesor Zdeněk Zadák z Fakultní nemocnice Hradec Králové je významným odborníkem v interním lékařství a předním českým specialistou v oblasti metabolismu a nutrice. Do historie oboru se výrazně zapsal mimo jiné zavedením české nazojejunální sondy. Po půlstoletí praxe tvrdí, že je každý tak odlišný, že budoucnost oboru vidí v personalizované medicíně. 

05.04.2017
Klinická výživa