Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

20. Květen 2016

Maroš Orečný: Lepší začít pozdě než nikdy

S handbikem

Osmatřicetiletý Maroš Orečný začíná sbírat první sportovní úspěchy. Se sportem však začal teprve nedávno. Po nehodě, kterou způsobil mladickou nerozvážností a která ho upoutala na invalidní vozík, hledal důvod proč žít pět let. A našel jej v handbiku, na který si ale nejdříve musel deset let vydělávat. Dnes už závodí po celém světě, jen při vzpomínce na období po nehodě se smutně pousměje.

Jak se vám na handbiku daří?

Zatím se pořád rozkoukávám. Na handbiku jezdím teprve třetím rokem, takže hlavně sbírám zkušenosti.  Radím se s profesionálními závodníky, kteří mi s tréninkem strašně pomáhají. Už jen dostat se do toho a začít pořádně trénovat bylo dost těžké.

 

Jaké byly vaše začátky?

Ze začátku jsem trénoval sám. Mým prvním závodem byl Košický maraton. Pak už jsem závodil, kde jen to bylo možné.

 

A jak dopadl váš první celosvětový závod?

Dopadl neslavně, měl jsem prakticky hned nehodu (smích). Jel jsem takovým podjezdem a přede mnou se dva závodníci lehce ťukli. Já jsem se jim chtěl vyhnout, trefil jsem obrubník a rozbil jsem karbon. Ve spodním rámu na handbiku jsem měl deseticentimetrovou díru. Bál jsem se, že by se mohl zlomit celý handbike, tak jsem ze závodu raději odstoupil. První celosvětový závod mi tedy moc nevyšel. V Srbsku v Bělehradě už to ale dopadlo lépe, dojel jsem a umístil se čtvrtý.

 

To vypadá, že se vám docela daří!

To bych neřekl, spíš tam byla slabší konkurence (smích). Každopádně nejčastěji závodím na českých pohárech, půlmaratónech a maratonech.

 

A co že vás napadl zrovna handbike?

Před nehodou jsem se věnoval více sportům. Hrál jsem fotbal, tenis, plaval jsem. Handbike mi poté zkrátka přišel logický.

 

„Taxikařil jsem, abych si mohl koupit vlastní handbike“

 

Jak jste to měl se sportováním po nehodě? Hned jste věděl, že se chcete sportu věnovat i nadále?

Po nehodě jsem se hodně uzavřel do sebe. Chvíli to trvalo, ale v momentě, kdy jsem se rozhodl se ke sportu vrátit, jsem do toho šel naplno, i když to nebylo jednoduché. Aby mohl člověk na vozíku provozovat nějaký sport, potřebuje obvykle speciální vybavení. Handbike stál dvě stě tisíc korun a já je tenkrát neměl.

Dvě stě tisíc, to je pro mladého člověka, který pobírá invalidní důchod, docela dost peněz.

To určitě je. Bylo to těžké, ale musel jsem to nějak vymyslet. Sportu jsem se vzdát nechtěl, i když jsem ty peníze neměl. Takže jsem se rozhodl si na to vydělat. Složil jsem taxikářské zkoušky, pracoval jako taxikář a šetřil, abych si mohl dovolit koupit vlastní handbike.

 

Jak dlouho vám trvalo, než jste si na handbike našetřil?

S taxikařením jsem začal v roce 2003. Handbike jsem si koupil v roce 2013.

 

Deset let…
Ano, deset let jsem si šetřil na první handbike. Hezky korunku ke korunce.

 

„Držel jsem si pistoli u hlavy“

 

Jaké to bylo na přelomu milénia pro mladého kluka, který najednou zjistí, že nemůže chodit?

 

Bylo to těžké. Hodně těžké. Na bariéry jsem narážel všude. Žili jsme s rodinou v rodinném domě. Samé schody, samé rantly, samé prahy u dveří. Všechno jsem se musel učit znovu.  Ale největší bariéry nebyly ty fyzické. Nejhorší bylo zvyknout si, že už nejsem ten kluk plný sil, který byl dobrý ve sportu, ve fotbale, rychlý v odrazu… Kdybych řekl, že jsem nemyslel na nejhorší, lhal bych.

 

Přemýšlel jste o sebevraždě?

Na sebevraždu jsem myslel často. Jednou už jsem si držel pistoli u hlavy a chtěl jsem se vším skončit. Ale ve zlomku sekundy jsem pomyslel na svoji mamku. Ta by to nesla ze všech nejhůř. Rozhodl jsem se, že spoušť nezmáčknu, že život jde dál. Pak jsem si řekl: Ok, když už jsem tu zůstal, tak to zkrátka nějak zvládnu.

 

Jak dlouho vám trvalo, než jste se z toho oklepal?

Trvalo mi skoro pět let, než jsem se z toho opravdu dostal. Hodně jsem tehdy kouřil, přibral jsem spoustu kil… Až po té, co jsem se s tím smířil, jsem si řekl, že pro sebe musím začít něco dělat.

Musím začít vydělávat peníze, abych se mohl věnovat tomu, co miluji – sportu. A to říkám i teď. Je lepší začít pozdě než nikdy.

 

A jaký byl váš život před nehodou?

 

Byl jsem mladý, velmi živý kluk. Byl jsem takový rozlítaný. Nemůžu říct, že bych seděl doma a nikam nechodil. Vyrůstal jsem s rodinou na vesnici ve Vranovském okrese, v takovém pěkném prostředí, nedaleko lesa. Jsme početná rodina, mám jednu sestru a tři bratry. 

 

„Nevěděl jsem, že cévky vůbec existují“

 

A co samotná nehoda?

 

Ta se mi stala 25. června 1999, to mi bylo dvacet jedna let. Tenkrát jsem měl šestnáctiletou přítelkyni. Rodiče ji se mnou večer nepustili ven, tak jsem šel s kamarády posedět do baru. Po dvou nebo třech hodinách mi přítelkyně volala, že ji nakonec rodiče pustí a že za ní mám přijet. To už jsem v sobě měl čtyři panáky a jedno pivo. Ale já za ní jet chtěl, tak jsem šel domů, sednul na motorku a jel. Od domu jsem ujel asi dvě stě metrů, potom už si pamatuju jen sanitku a pak nemocnici, kdy nade mnou stál doktor, který mi říkal, že už pravděpodobně nebudu chodit.

 

Jak na takovou zprávu reagovala vaše rodina?

Mamka to vzala trošku… prostě jako mamka. Sebralo ji to. Trápilo ji to. Ale časem se s tím všichni smířili, koneckonců, nikomu z nás nic jiného nezbývalo.

 

Co se honí hlavou dvacetiletému klukovi ležícímu v nemocnici, kterému lékaři najednou řeknou, že už nebude moct chodit? Co byste takovému klukovi dnes řekl vy?

Asi jediné, co bych mu mohl říct, je, aby se nevzdával. Už jen proto, že v dnešní době má opravdu hodně možností. Musí si uvědomit, že je mu doba nakloněná, a i když je hendikepovaný, může toho dělat opravdu hodně, nemusí zásadně měnit svůj život. Dnešní služby pro vozíčkáře jsou na velmi vysoké úrovni, mnohem vyšší, než jako to bylo za mě v devadesátých letech. Tím myslím zdravotně-sociální péči. Po té stránce je to o sto deset procent výš. Alespoň takový je můj názor. Já jsem tehdy navíc zůstal 24 hodin na stole a až potom mě operovali. Operace by se měla dělat do tří hodin.

 

Proč?

Nemohli mě operovat, měl jsem v krvi alkohol. Takže mě udržovali při životě, než mi alkohol z krve vyprchal. I zdravotní péče je ale jiná. V době, kdy jsem začal s rehabilitací, nebyla rehabilitační centra dostupná. Do Kováčové jsem se dostal asi po čtyřech měsících. To je opravdu dlouhá čekací lhůta. Člověk, který skončí takhle, by přitom měl začít rehabilitovat hned, nebo alespoň co nejdříve. Aby dostal šanci tělo rozhýbat.

 

Jaký byl pro vozíčkáře život tenkrát v porovnání s dneškem?

Tak například jsem v devadesátém devátém nevěděl, co je to cévka. Tenkrát začínaly urinaly a pytlíky, ale že bych věděl o možnosti cévkování se, to vůbec. Ten pokrok jde opravdu dopředu. Možnosti, které mám v dnešní době, můžu shrnout do velkého „wow“ (smích).

 

„Díky B. Braunu se tréninku můžu věnovat na sto procent“

 

Cítíte změnu?

Když jsem se začal cévkovat, byla to změna neskutečná. Kvůli urinalu a kvůli pytlíku na noze jsem se třeba vůbec nechodil koupat do bazénů. Teď se vycévkuji a vím, že mám čtyři hodiny pokoj. Můžu se čtyři hodin věnovat čemukoliv. Koupat se, jít na masáž, do sauny… V té době jsem bez urinalu nešel nikam. Klobouk dolů před těmi, kteří takové věci vymýšlí. Dnes mám už tolik možností… Je to obrovský rozdíl.

 

Stal jste se ambasadorem projektu B. Braun pro život. Co vám tato spolupráce přinese?

Díky B. Braunu budu moci jezdit častěji na evropské, ale hlavně i celosvětové poháry. Ty jsou finančně náročné a sám bych si je ze slovenského invalidního důchodu nemohl dovolit. Závodění je hodně ekonomicky náročné. Nechci si brát žádné půjčky, ale chci se tréninku věnovat na sto procent. Chtěl bych postupovat dopředu. Výš a výš.

 

A taxikaření jste už definitivně pověsil na hřebík?

S taxikařením jsem skončil hned, jak jsem začal s handbikem. Teď už jen jezdím.

 

A baví vás to?

Kdyby mě to nebavilo, tak to samozřejmě nedělám (smích). Ano, baví mě to opravdu hodně.

 

www.bbraunprozivot.cz

Marie Polášková

Čtěte také

Téměř 11 tisíc zdolaných kilometrů a přes 83 tisíc spálených kilokalorií proměnili svými sportovními aktivitami v projektu Plníme sen pohybem v notebook a ve výplatu pro středoškolského studenta Pavla Jůzu zaměstnanci společnosti B. Braun.

05.09.2017
B. Braun pro život

Hendikepovaný sportovec jde příkladem lidem na vozíku i těm ostatním.

16.05.2017
Lidé a společnost

 Už potřetí. Tentokrát ve spolupráci s Centrem Klokánek.

23.05.2017
Lidé a společnost