Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

5. Duben 2016

Kristína Madajová: O dvě kolečka navíc kolem světa

Foto: Vojtěch Duchoslav, Marek Duranský

Čtyřiadvacetiletá Kristína Madajová dokazuje, že když má člověk chuť žít, odvahu a odhodlání, překážky pro něj neexistují. A to ani v případě, že je upoután na invalidní vozík. Že ten její pro ni nepředstavuje hendikep, je pro ni samozřejmost. Když se jí zeptáte, proč pár měsíců po té, co ji nehoda na kolečkové křeslo upoutala, kývla na nabídku prostopovat jedno z nejnebezpečnějších míst planety, jen pokrčí rameny a řekne: „Proč ne?“

Jak vypadá váš obyčejný den?

Vstávám okolo půl sedmé ráno, dopoledne většinou sedím ve škole na přednáškách a odpoledne se věnuji práci. Pomáhám Marku Slobodníkovi s produkčními věcmi okolo filmu Trabantem do posledního dechu. Potom se obvykle vracím zase na chvíli do školy. Po škole si jdu zaběhat s kamarádkami, většinou takových deset kilometrů a večer už jen tak odpočívám. Teď také velmi ráda jezdím autem. Často sednu do auta a jedu jen tak na otočku 200 kilometrů za kamarádkou.

 

Můžu se zeptat, jak to vypadá, když s kamarádkami chodíte běhat?

Normálně, na vozíku (smích). Já jezdím hodněrychle a kamarádky za mnou nestíhají.

 

To ale nevypadá na úplně obyčejný den.

Ale jo, to je můj běžný den a mám to tak ráda. Nemám ráda nicnedělání, lehám si až večer, když jdu spát. Každý den co nejvíc naplním vším, čím se dá.

 

"Kdybych se strachovala předem, do Austrálie nikdy neodjedu"

 

S partou Dana Přibáně jste procestovali Austrálii, Indonésii a Thajsko, kdy jste se vrátili?

Koncem října. Vyráželi jsme v dubnu, takže jsme tam strávili půl roku.

 

Foto: Vojtěch Duchoslav, Marek Duranský

 

A jak se vám to líbilo?

Moc, hlavně Austrálie byla skvělá. Byla to vždy má vysněná země. Podobná Evropě, ačkoliv s přísnějšími zákony.

 

Když jsem se vás ptala na tuto cestu, myslela jsem si, že mi začnete vyprávět, jak jste to tam s vozíkem zvládala, přece jen je to komplikace, které se musí přizpůsobovat spousta věcí. A vy místo toho vyprávíte o místních zákonech.

Jenže vozíku se nemusí přizpůsobovat spousta věcí. Každý si myslí, že když mám vozík, musím se změnit. Vozík mě ale neomezuje v ničem. Ve Střední Americe jsme vylezli na pyramidu. Vozík zůstal dole a já šla nahoru po zadku, jak jinak? (smích) V Austrálii jsem chtěla fotku na skále, tak jsme vylezli na skálu. Lidé kolem mě vidí schod a mají ho hned za překážku, která mi zamezí dostat se dál. Já vidím jen schod, přes který se prostě nějak dostanu. Nebojím se toho, co přijde. Řeším to až v momentě, když to přijde. Kdybych se musela strachovat předem, do Austrálie nikdy neodjedu. Je tam přece spousta pavouků, hadů, všechno je jedovaté (smích). Ale když člověk něco chce, tak toho i dosáhne.

 

Jak jste se dostala k partě lidí, kteří cestují světem v trabantu?

Jeden známý, který mi vyrábí vozíky, zná Marka Slobodníka (jeden z organizátorů výpravy Trabantem do posledního dechu, pozn. red.). Ten mu vyprávěl o tom, že chystá tuto expedici a chce oslovit nějakého vozíčkáře. A trabant byl už vyroben pro handicapované lidi, takže pokud si auto upravíte, nemáte problém v něm jezdit. Já jsem se v té době vrátila z cesty, kdy jsme stopovali Střední Amerikou, a Janoo tom věděl, takže mě oslovil, zda chci jet do Austrálie trabantem. Já jsem v té době pomalu ani nevěděla, že existují nějaké trabanty, ale řekla jsem, že ano.

 

Z Panamy do Mexika a zpět

 

Předpokládám, že podobný začátek měla i vaše cesta Střední Amerikou.

To ano (smích). Bylo to deset měsíců po úrazu a já už jsem nevydržela sedět doma. Kamarádka si tenkrát koupila jednosměrnou letenkou do Peru. Mě vždy bavilo cestovat, tak jsem se rozhodla, že se vypravím za ní. Koupila jsem si letenku do Panamy, kde se tou dobou pohybovala. Začaly jsme stopovat. Autobusy, auta, kamiony, vše, co se dalo. A tak jsme prostopovaly celou Střední Ameriku až do Mexika. Tam jsme se dozvěděly, že nemůžeme letět z Mexika do Miami, protože by nám propadla letenka, takže jsme stopovaly zase zpět z Mexika do Panamy. Za ty tři měsíce jsme projely dobrých deset tisíc kilometrů. Byl to úžasný výlet.

I ve Střední Americe se pokaždé najde někdo, kdo pomůže. Třeba na pláži

 

Stopovat ve Střední Americe je ale hodně nebezpečné.

To jo, taky mě unesli.

 

Prosím?

V Hondurasu jsme cestovaly linkovým autobusem úplně samy. Na benzínce si kamarádka odskočila a řidič mezitím odjel i se mnou. Neuměla jsem moc španělsky, jen sprostě. Tak jsem křičela sprostě (smích). Ale řidič se jen smál a pokračoval dál, až vyjel z města.

 

Sedíte přede mnou živá a zdravá, takže to asi dopadlo dobře.

Už jsem byla dost nervózní a přemýšlela jsem, že na něho vyskočím a nějak ho donutím zastavit autobus. Ale asi po patnácti minutách před autobusem zastavil rikša, ze kterého vystoupila kamarádka a řidiči strašně vynadala.

 

Máte nějaké další negativní zážitky?

Ještě tu noc nás autobus vysadil v ghettu hlavního města Hondurasu, které je považováno za nejnebezpečnější na světě. Na ulicích se válely mrtvoly, byla slyšet střelba. Nebyl to hezký pohled. Pak nás místní mladíci donutili jít do jednoho hotelu, kde nás recepční ubezpečil, že se nám nic nestane. Držel u toho pistoli. Celou noc jsme oka nezamhouřily. Ale kromě toho se nám vůbec nic špatného nestalo, naopak, pořád jsme potkávaly samé úžasné lidi, všichni se nám snažili pomáhat. Když viděli, že stopuje holka na vozíku, byli velmi ochotní.

 

Chtěla jsem se naučit všechno dělat sama

 

Promiňte, ale já mám pocit, že úplně ignorujete fakt, že jste na vozíku. Změnila jste vůbec životní styl po tom, co se vám stal úraz?

Ne. To je jediné, co jsem si předsevzala. Že nebudu přizpůsobovat svůj život vozíku, ale že přizpůsobím vozík svému životu. Nechtěla jsem nic měnit. Necítila jsem se méněcenná. Nemůžu chodit, a co? Nemůžu chodit po nohou, tak místo toho jezdím na vozíku, ale nic se nezměnilo. Všechny věci jsem podřídila tomu, abych se co nejdříve vrátila do starých kolejí. Nechtěla jsem nosit plenky, takže jsem se co nejdříve musela naučit cévkovat. Chtěla jsem se naučit i s vozíkem všechno dělat sama. Abych nebyla odkázaná na nikoho jiného. Za tři měsíce po úraze už jsem nepotřebovala pomoct při absolutně ničem.

 

Foto: Vojtěch Duchoslav, Marek Duranský

 

Co všechno jste se musela naučit, abyste nebyla, jak říkáte, ničím limitovaná?

Každý den na něco narazíte. Člověk si neuvědomí, když někam jde, že je po cestě obrubník, který mi zabraňuje v další cestě. Tak jsem se naučila jezdit na zadním kolečku s tím, že když se pořádně rozjedu, na obrubník zvládnu sama vyskočit. Nebudu čekat, než někdo půjde okolo, aby mi na obrubník pomohl. Naučila jsem se také vyskočit na linku tak, že dosáhnu až do horní poličky. Když je něco vysoko třeba metr až metr dvacet, zvládnu tam ten zadek dostat tak, že dosáhnu všude, kam potřebuji. Také jsem se naučila cestovat autobusem. Když jsem ještě neměla auto, cestovala jsem po Slovensku autobusem. Řidiči se mě udiveně ptali: komu kupujete lístek? A já, že sobě. Po zadku si vyskáču do autobusu, vozík si hodím do kufru a můžeme jet. Člověk se po čase naučí vše. Ale čím dřív, tím líp.

 

Jak vypadal váš život před tím?

Vyrůstala jsem a vlastně stále žiji s rodiči na Trenčínsku, v Trenčianské Teplé. Mám dvě mladší sestry, hezky o rok, 24, 23, 22, všechny studujeme, naši tak mají už konečně doma volno (smích). Na střední jsem hrála hokej, dostala jsem se i do reprezentace. To jsem dělala asi pět let. Po střední škole jsem jela hned v září do Ruska, kde jsem půl roku pracovala s postiženými dětmi. Procestovala jsem kus Ruska a pak jsem se vrátila na Slovensko, kde jsem pracovala jako účetní. To mě ale moc nebavilo, a když jsem dostala nabídku jet pracovat jako au pair do Švýcarska, neváhala jsem. Tam jsem byla čtyři měsíce a pak se mi stal úraz na lyžích. Poškodila jsem si páteř a zůstala na vozíku. Musela jsem se tedy vrátit na Slovensko. Můj sen byl studovat v zahraničí, tak jsem to alespoň vykompenzovala tím, že studuji v angličtině.

 

Nepotřebuji psychologa, potřebuji fyzioterapeuta

 

Co vám letělo hlavou, když vám řekli, že už nebudete chodit?

První dva dny v nemocnici jsem jen ležela a zpracovávala, co se mi stalo. Hlavou mi letěly myšlenky, jak to bude, když budu mít dítě, copak za ním budu lítat na vozíku? Pak ke mně poslali psycholožku. Ta mi řekla: jen se vyplačte. Tak jsem se na ni podívala a řekla jí: vy jste opravdu psycholožka? Tak na shledanou, prosím, pošlete mi fyzioterapeuta, protože to je očividně to, co potřebuji. V té chvíli se mi naprosto změnily myšlenkové pochody. Říkala jsem si: proč bych měla plakat? Proč bych se měla litovat? Lítost mi nepomůže postavit se na nohy, tak si radši budu život užívat. Někdo mi teď vyčítá, proč nejsem doma a necvičím. Ale já nechci být doma, chci si užívat život, chci cestovat.

 

Foto: Vojtěch Duchoslav, Marek Duranský

 

V současné době cestujete hlavně po přednáškách, na kterých vyprávíte o vaší cestě.

Ano, jezdím s Markem Slobodníkem, každý den máme jednu přednášku. Vždy mě bavily administrativní práce, něco zařizovat. Takže mu pomáhám. Měla jsem i vlastní, v Praze na jedné vysoké škole, která pořádala projekt o handicapovaných lidech. To se mi líbilo, vyprávěla jsem o tom, jak jít dál.

 

Inspirujete?

Nedělám nic extra. Je to jen můj život, a když to někoho může inspirovat, tak je to skvělé. Z recese jsme si založila facebookovou stránku, přes kterou mě kontaktovala jedna slečna. Psala, že si po půl roce ještě netroufla vyjít ven, protože se styděla. Den na to jsme šly do pizzerie. Vysvětlila jsem jí, že ji ráda vezmu kamkoliv, jen musí chodit ven, do společnosti. Je to krásná holka a nemá se za co stydět.

 

V květnu jdete jako čerstvá ambasadorka projektu B. Braun pro život přednášet do Kováčové rodinným příslušníkům těch, kteří mají nějaký handicap. Jak vnímala vaše rodina skutečnost, že jste po úrazu zůstala na vozíku?

Věděla jsem, že to pro ně bude velmi těžké. Jsem nejstarší ze tří sester, které se ve mně viděly, a věděla jsem, že jim musím ukázat, že život jde dál. Takže pokaždé, když za mnou někdo přišel do nemocnice a já viděla, že pláče, poslala jsem ho vyplakat za dveře. Nikoho jsem nechtěla vidět se slzami v očích. Věděla jsem, že i na vozíku budu mít dobrý život. Takže postupně přestali být smutní i oni. Teď už jsou s tím v pohodě. Vidí, že teď žiju o mnoho hodnotnější život než předtím.

 

Nebojí se o vás rodiče?

Ne, teď už ne. Nebo se možná bojí, ale neříkají mi to. Ví, že bych je akorát pokárala. Vlastně už v Rusku jsem si je vytrénovala, teď už říkají jen: běž a hlavně buď šťastná.

 

Teď už vím, že život na vozíku zvládnu

 

Co byste řekla někomu, kdo teď leží v nemocnici a ví, že se už na nohy nepostaví?

Já vím, že ty vyhlídky nejsou dobré. Člověk si ale musí uvědomit, že to, jak bude žít, záleží jen na něm. Spousta lidí si říká: mám vozík, tak mě litujte. Musíte mi od teď se vším pomáhat. Ale to není ten směr, jakým se ubírat, pokud chcete život doopravdy naplno žít a užít si ho. Mně je dvacet čtyři a mám za sebou už tolik zážitků. Kdybych byla doma a brečela do polštáře, tak v životě neuvidím takové věci, jaké jsem viděla. Věřím, že to je těžké. A také to závisí hodně na povaze. Musela bych toho konkrétního člověka vidět, pak bych mu mohla tu energii vtlouct do hlavy (smích).

 

Foto: Vojtěch Duchoslav, Marek Duranský

 

Potkáváte takové lidi?

Já se ráda obklopuji zdravými lidmi. Tedy nejen zdravými, já jsem přece také zdravá, myslím s chodícími lidmi. Ale vozíčkáře samozřejmě znám, hlavně z rehabilitačního centra v Kováčové. Tam jsme s místními vozíčkáři trénovali. Když jsem je potkala, měli na vozíku opěrky, aby to bylo pohodlné. A také pěkně tloustli. Tak jsem jim všechny opěrky sundala, zahodila je a řekla, ať trénují stabilitu. Začala jsem je cepovat. S jedním jsem to takto dělala čtyři měsíce po mém úraze. On byl na vozíku rok a půl a ani se nezvládl přesunout na gauč. Ptala jsem se ho, co dennodenně na tom vozíku dělá. Odpověděl mi, že sedí a že mu pomáhají. Všechno se ale dá, když je nějaká snaha.

 

Co chystáte teď?

Teď letím do Perthu, kde máme přednášku pro ty, kteří nás v Austrálii ubytovávali. V úterý už byla premiéra v Praze. Pak jedeme do Brisbane a do Sydney. Na tři týdny, měsíc.

 

A máte představu, kam se bude ubírat váš život?

Teď mě hodně baví Monoski (speciální lyže pro handicapované, pozn. red.). I když se mi ten úraz stal právě na lyžích(smích). Také bych si chtěla pořídit běhací vozík, s jedním kolečkem, které udržuje stabilitu vepředu.Když jsem byla běhat naposledy, omylem jsem s vozíkem vylítla a mám teď v kolenech krev (smích). Takže potřebuji něco stabilnějšího, abych mohla pořádně trénovat. Do toho cestuji, věnuji se různým věcem. Teď už vím, že život na vozíku zvládnu. Teď už mi je jasné, že i když budu mít dítě, radši ho dám na vodítko a bude běhat dva metry okolo vozíku (smích), ale že to prostě zvládnu. Teď dítě nemám, až ho budu mít, tak něco vymyslím. Žiji ten život tak, jak to jde, s tím, co mi přinesl.

 

www.bbraunprozivot.cz

Marie Polášková

Čtěte také

Téměř 11 tisíc zdolaných kilometrů a přes 83 tisíc spálených kilokalorií proměnili svými sportovními aktivitami v projektu Plníme sen pohybem v notebook a ve výplatu pro středoškolského studenta Pavla Jůzu zaměstnanci společnosti B. Braun.

05.09.2017
B. Braun pro život

Hendikepovaný sportovec jde příkladem lidem na vozíku i těm ostatním.

16.05.2017
Lidé a společnost

 Už potřetí. Tentokrát ve spolupráci s Centrem Klokánek.

23.05.2017
Lidé a společnost