Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

22. Březen 2016

Když překážky neexistují

Když se zeptáte Kristíny Madajové, proč před dvěma lety kývla na kamarádčin návrh prostopovat Střední Ameriku, jen pokrčí rameny a řekne: „Proč ne?“

Čtyřiadvacetiletá dívka sedí v lobby hotelu v Praze, kde se den před tím účastnila premiéry filmu Trabantem do posledního dechu. Pomáhá s produkcí a ve filmu mimo jiné účinkuje. Za týden vyráží do Austrálie, kde jej bude představovat tamním divákům. Nadšeně vypráví o svých cestách a její energie a touha užít si každou minutu života jsou tak nakažlivé, že má člověk chuť do Austrálie odcestovat s ní. Na celé scéně vás zarazí jediná věc. Vedle gauče, ve kterém je pohodlně usazená, stojí zaparkovaný invalidní vozík. Na něj je Kristína upoutaná už třetím rokem.

 

Když vozík není překážkou

„Po úrazu jsem si předsevzala jedinou věc. Že nebudu přizpůsobovat svůj život vozíku, ale vozík svému životu,“ vysvětluje. Po zranění páteře, které ji upoutalo na kolečkové křeslo, se rozhodla, že si místo sebelítosti raději bude život užívat. Za tři měsíce už byla tak samostatná, že nepotřebovala pomoct v ničem. „Všechno jsem podřídila tomu, aby se můj život co nejdříve dostal do starých kolejí. Nechtěla jsem nosit plenky, takže jsem se naučila co nejdříve cévkovat. Nechtěla jsem na ulici čekat na to, až mi někdo pomůže přes obrubník, tak jsem se naučila jezdit po zadním kolečku a na obrubník vyskočit. Naučila jsem se vyhoupnout na kuchyňskou linku tak, že dosáhnu až do horní poličky,“ popisuje a dokazuje, že pro ni vozík nepředstavuje překážku, ale pouhý dopravní prostředek.

Úsměv na tváři Kristíně téměř nikdy nemizí.

Úsměv na tváři Kristíně téměř nikdy nemizí.

 

Nepotřebuji psychologa, potřebuji fyzioterapeuta

Kristína Madajová vyrůstala jako nejstarší ze tří sester. Narodila se na Trenčínsku, kam se stále vrací za rodiči nebo na přednášky, pokud se zrovna nevěnuje objevování krás jiného kontinentu. Že je bojovná a že když se do něčeho zakousne, neexistují pro ni překážky, se ukázalo už na střední škole. Začal ji bavit pozemní hokej a za pět let už hrála v reprezentaci. Po maturitě se vydala do Ruska, kde rok pomáhala v centru pro postižené děti. Po návratu začala pracovat jako účetní. Sedět na jednom místě ale dlouho nevydržela, a když jí přišla nabídka pracovat jako au-pair ve Švýcarsku, neváhala a vydala se na cestu. To se jí však stalo osudným. Po čtyřech měsících se rozhodla zalyžovat si ve švýcarských Alpách, na svahu spadla a na nohy se už nepostavila.

 

„Ležela jsem v nemocnici a hlavou mi letěly otázky, jak budu moct vychovávat dítě, když budu na vozíku, co bude dál? Pak za mnou poslali psycholožku, která mi řekla: ‚Jen se vyplačte.‘ Já se na ni podívala a řekla: ‚Vy jste opravdu psycholožka? Tak na shledanou, já potřebuju fyzioterapeuta,‘“ popisuje Kristína zlom, který v ní nastal po dvou dnech v nemocnici. „Kdybych doma brečela do polštáře, v životě nezažiju takové věci, které jsem ve svých čtyřiadvaceti letech měla možnost zažít,“ dodává.

 

Schod, přes který se dostanu

Krátce po nehodě se Kristína dostala do rehabilitačního centra v Kováčové, jediného národního rehabilitačního střediska na Slovensku. Tam potkala mnoho lidí s podobným osudem, ale diametrálně odlišným přístupem. „Potkala jsem lidi, kteří zaujali postoj: Mám vozík, litujte mě a odteď mi musíte se vším pomáhat. Ale to přece není správná cesta, pokud doopravdy chcete život naplno žít a užít si ho.“ A podle svých slov také Kristína žije. Procestovala autobusem Slovensko, stopovala Střední Amerikou od Panamy až po Mexiko a zpět a mezi její poslední dobrodružství patří účast na expedici, při které projela trabantem Austrálii, Indonésii a Thajsko. „Každý si myslí, že když mám vozík, musím se změnit. Jenže vozík mě neomezuje opravdu v ničem. Ve Střední Americe jsme vylezli na pyramidu. Vozík zůstal dole a já šla nahoru po zadku, jak jinak,“ směje se. „V Austrálii jsem chtěla fotku na skále, tak jsme vylezli na skálu. Lidé kolem mě vidí schod jako něco, co mi zamezí se dostat dál. Já vidím jen schod, přes který se nějak dostanu.“

Aby mohla sama vyjet na obrubník, naučila se Kristína balancovat na zadních kolečkách.

Aby mohla sama vyjet na obrubník, naučila se Kristína balancovat na zadních kolečkách.

 

Jeď a buď šťastná

V červnu se Kristína chystá zpět do rehabilitačního centra v Kováčové. Tentokrát už ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním. Spolu s Davidem Drahonínským bude jako čerstvá ambasadorka projektu B. Braun pro život přednášet rodinám postižených o tom, že vozíkem život nekončí. „Pro mou rodinu to samozřejmě bylo také velmi těžké,“ popisuje Kristína vlastní zkušenosti. „Jsem nejstarší ze tří sester a věděla jsem, že jim musím ukázat, že život jde dál, že i na vozíku ten můj bude dobrý. Teď už vidí, že žiju o mnoho hodnotnější život než předtím. Teď už mi říkají jen: „Jeď a hlavně buď šťastná.“

 

www.bbraunprozivot.cz

Přečtěte si také rozhovor s Kristínou Madajovou.

Marie Polášková

Čtěte také

Tereze Bártové je 26 let a celý život aktivně sportovala. Hrála fotbal, běhala, lyžovala, nejvíc se však věnovala cyklistice. Když se před půl rokem připravovala na státnice, udělalo se jí zničehonic zle. 

15.02.2018
B. Braun pro život

Téměř 11 tisíc zdolaných kilometrů a přes 83 tisíc spálených kilokalorií proměnili svými sportovními aktivitami v projektu Plníme sen pohybem v notebook a ve výplatu pro středoškolského studenta Pavla Jůzu zaměstnanci společnosti B. Braun.

05.09.2017
B. Braun pro život

Hendikepovaný sportovec jde příkladem lidem na vozíku i těm ostatním.

16.05.2017
Lidé a společnost