Čím vás zaujala spondylochirurgie, kterou jste si vybrala jako svoji specializaci?
Při studiu lékařské fakulty jsem zjistila, že chci dělat chirurgii, ale chtěla jsem se věnovat menšímu chirurgickému oboru. Začala jsem s obecnou chirurgií, ale inklinovala jsem spíš k traumatologii. Když se vyskytla možnost věnovat se spondylochirurgii, objevila jsem, že je v ní všechno, co mám ráda – trocha obecné chirurgie, traumatologie, neurochirurgie i ortopedie.
Čím se vlastně spondylochirurgie zabývá?
Je to specializace, v níž se prolínají znalosti a dovednosti několika již zmiňovaných oborů. Našimi pacienty jsou děti i dospělí, rovněž diagnózy jsou si v mnohém podobné, a v mnohém se i liší. To je právě na spondylochirurgii to krásné. Náš obor je úzce zaměřený pouze na páteř, ale dívá se na ni z různých úhlů pohledu, a ještě ji operujeme.
Zaznamenala jste nějaký pokrok v léčbě za tu dobu, co se tomuto oboru věnujete?
Spondylochirurgii dělám tři a půl roku a poznala jsem, že je to velmi dynamický obor. Mně nejvíc překvapil pokrok v léčbě nádorů páteře, které naštěstí nejsou tak časté. Naše pracoviště provádí ve srovnání s Českou republikou i zahraničím opravdu unikátní operace. To znamená odstranění celých obratlových těl zasažených nádory. Na naší klinice máme pro tyto případy specializované centrum. Nespočívá to jen v nových implantátech a práci s nimi, ale také v perfektním zázemí, které nám poskytují ostatní pracoviště. To znamená, že spolupracujeme s břišními chirurgy při rozsáhlých nádorech bederní páteře anebo s hrudními chirurgy v případě nádorů hrudní páteře, případně s kardiochirurgy. Neméně důležitá je i pooperační péče, což znamená návaznost na naše ARO, onkologickou kliniku a samozřejmě i rehabilitaci. Každá taková operace je unikátní a člověk je rád, že je součástí toho dění na sále, kde se zase setkávají lékaři nejrůznějších oborů a specializací.
Jak vypadá váš pracovní den?
Pracuji především v ambulanci pod vedením staršího atestovaného kolegy, což je velká výhoda. Hodně komunikuji s pacienty a snažím se je nasměrovat správným směrem, abychom mohli třeba oddálit operaci, protože ne vždy jsou všechny konzervativní metody vyčerpané. Jedině když už nepomáhá rehabilitace, cvičení, životospráva a další, je operace úspěšná. Rozhodnutí o operaci vždy potvrzuje někdo ze starších kolegů. Já jsem takový mezičlánek mezi tím počátečním stavem a operací a doufám, že důležitý. To je právě součástí práce mladých lékařů, zařídit potřebná předoperační vyšetření a domluvit pooperační péči. Nejintenzivnější kontakt s nemocnými a jejich rodinami zajišťujeme my. Naši kolegové, kteří operují, na ně až tolik času nemají a také si musí pro chladnokrevné rozhodování udržovat určitý odstup od všech osobních záležitostí.
Z vašeho vyprávění je zřejmé, že ráda operujete …
Samozřejmě, proto to člověk dělá. Každý mladý chirurg stráví spoustu času v ambulanci psaním lékařských zpráv, aby se za odměnu dostal na operační sál. A to je ta motivace, zasloužit si třeba jeden den na sále. To je neuvěřitelný pocit. A současně je povzbuzující, že postoupíte v operační technice na další stupínek. Začínáte od nuly a pomalu postupujete nahoru. A když postoupíte, chcete se tam udržet.
Co vás motivuje k tomu, věnovat téměř veškerý čas práci v nemocnici?
Já si myslím, že ta práce samotná. A určitě spokojenost pacientů. Po operaci přijde pacient na kontrolu a řekne, jak je fajn, že už je mu dobře. Když si to člověk uvědomí, má možnost měnit životy lidí. Třeba na ambulanci, kde se rozhoduje, zda operovat, nebo neoperovat. Vysvětlíte pacientům problematiku jejich nemoci a jistým způsobem jim změníte dosavadní život. Někdy stačí poradit jim, aby zhubli, a oni to udělají, a i to jim velmi pomůže.
Už jste zmínila, že trávíte spoustu hodin v ambulanci. Co děláte proti vyhoření?
Když odpočívám, tak aktivně nic nedělám. Myslím, že je třeba dělat věci pořádně. Takže když si řeknu, že nebudu dělat nic, tak nedělám nic, a když dělám nějakou aktivitu, tak s plným nasazením. Tancuji salsu. Tu miluji. Je také výborná pro páteř. Cvičím jógu i pilates, jsem bývalá plavkyně, takže chodím i do bazénu. A pak mi pomáhá běhání, které mne nesmírně baví. Zde je můj cíl půlmaraton, snad v příštím roce.
Máme pocit, že vám nemocní přibývají?
Určitě ano. Jenom když někomu vyprávím, co dělám, okamžitě se mi začne svěřovat s bolestí zad. Přibývá hlavně degenerativních onemocnění páteře. Úrazy se konstantně vyskytují během celého roku, máme ale různá období. Nejdřív lidé padají z třešní, pak je období kaštanů, v létě operujeme motorkáře, cyklisty a autonehody, na podzim uklouznutí, v zimě lyžaře a snowbordisty. Na nedostatek práce si rozhodně po celý rok nemůžeme stěžovat. Ale zvyšuje se i počet úrazů, protože je více adrenalinových sportů a více autonehod.
Pamatuje si pacienty, kteří vaším oddělením prošli?
Samozřejmě, jsme malé oddělení a pacienti u nás mohou strávit až tři měsíce, takže se blíže poznáme. Navíc pacienti se k nám stále vracejí na pravidelné kontroly a často se k nám hlásí.
Co tedy můžeme dělat, abychom neskončili na vašem pracovišti?
Cvičit, cvičit, cvičit.