Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

18. Květen 2015

Budoucnost nefrologie je v transplantacích

MUDr. Jana Lachmanová, primářka Kliniky nefrologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze

říká primářka Kliniky nefrologie MUDr. Jana Lachmanová, která 13. března oslavila významné životní jubileum. Současně se již přes čtyřicet let věnuje nefrologii. Specializuje se na selhání ledvin a hemodialýzu. Publikovala tři monografie, napsala více než 100 odborných prací a je spoluautorkou několika učebnic.

MUDr. Jana Lachmanová - primářka Kliniky nefrologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Studia na Lékařské fakultě UK v Praze ukončila v roce 1969. Její cesta k medicíně však nebyla snadná. Než byla přijata ke studiu, musela z politických důvodů pracovat jeden rok jako sanitářka v Thomayerově nemocnici. Po absolutoriu strávila tři roky na Interním oddělení nemocnice v Příbrami a od roku 1972 až dosud pracuje ve Všeobecné fakultní nemocnici, kde je primářkou Kliniky nefrologie. Úspěšně složila atestace I. a II. stupně z vnitřního lékařství a z nefrologie. Ve svém volném čase se rekreačně věnuje tenisu, cyklistice a lyžování. Preferuje českou kuchyni a ráda vaří i pro hodně hostů.

Proč jste šla, paní primářko, studovat medicínu? Byl někdo z vašich rodičů lékařem?

Moji rodiče neměli s medicínou nic společného. Moje maminka byla učitelka a můj otec měl řeznictví. Velmi si přál, aby se lékařem stal můj bratr, protože on sám chtěl vždy studovat medicínu. Povinnost pracovat na rodinném gruntu mu to ale neumožnila. Sen pracovat v nemocnici si můj tatínek splnil až na stará kolena, kdy se nechal zaměstnat jako sanitář v IKEMu. Shodou okolností byl přítomen u prvních transplantací ledvin. Já sama jsem chtěla být do páté třídy učitelkou, a potom už jsem si šla za tím, že chci studovat medicínu. Hlavním motivem bylo onemocnění mého staršího bratra, který měl hemofilii A, a já jsem se o něj už jako malá starala. V té době jsem se poprvé setkala s I. internou na Karlově náměstí, kde vlastně pracuji dodnes.

 

Bylo snadné dostat se na lékařskou fakultu začátkem 60. let minulého století?

Zjednodušeně by se dalo říct, jak pro koho. Já jsem byla dcera živnostníka, navíc tatínek byl členem strany, kde působila Milada Horáková, takže už v osmé třídě, ačkoliv jsem měla stále samé jedničky, mi byla nabídnuta pouze dvouletá zemědělská škola, ze které by nebylo možné se hlásit na lékařskou fakultu.

 

To pro vás musela být dost bezvýchodná situace. Jak to tedy nakonec dopadlo?

Zařídil to můj otec. Ačkoliv byl vždy spíše klidné povahy, velmi se rozčílil, a šel rovnou za předsedou místní organizace KSČ, kterého znal už od roku 1945. Tehdy mu důrazně vysvětlil, že jeho dcera na gymnázium patří. Na gymnázium jsem se tedy dostala a v roce 1962 i úspěšně odmaturovala.

 

V cestě stát se lékařkou už vám tedy nic nestálo?

Bohužel, tak jednoduché to nebylo. Vzhledem k mému kádrovému profilu jsem po úspěšném složení přijímacích zkoušek nebyla na lékařskou fakultu přijata. Byla jsem smutná, ale rozhodnutá, že to za rok určitě vyjde. Chtěla jsem být zatím v kontaktu s nemocnicí, tak jsem nastoupila jako sanitářka do Thomayerovy nemocnice.

 

A za rok to vyšlo?

Vyšlo, i když ne úplně přesně, jak jsem si přála. Opět jsem nedostala doporučení stranické organizace ke studiu na vysoké škole. Moje maminka ale zjistila, že přihlášku musí přijmout i bez doporučení, takže jsem nakonec byla přijata na 1. lékařskou fakultu UK, ale na stomatologický směr.

 

Znamená to tedy, že jste se mohla stát zubní lékařkou?

Stomatologický směr byl v tehdejší době brán jako méně prestižní, ale hlavně já jsem věděla, že se na tuhle specializaci vůbec nehodím. Se štěstím se mi povedlo po druhém ročníku přestoupit na všeobecné lékařství.

 

Se štěstím?

Studium stomatologie bylo totiž poměrně fyzicky náročné a já, protože jsem z gymnastiky měla úraz páteře, jsem zkusila požádat o přestup ze zdravotních důvodů. Na ortopedii jsem dostala k přestupu kladné doporučení, ale opět se to zastavilo na stranické úrovni. Byla jsem úplně zoufalá a odhodlala jsem se napsat dopis tehdejšímu prezidentovi Novotnému. Nikdy mi neodpověděl, ale můj přestup prošel a já jsem v roce 1969 mohla úspěšně promovat, a splnit si tak svůj sen.

 

Stala jste se lékařkou. Kam jste jako mladá absolventka medicíny nastoupila? Zůstala jste v Praze?

Nezůstala, a to proto, že profesor Šmahel, ke kterému jsem chodila na nepovinné přednášky, mi řekl: ,,Paní doktorko, běžte na dva až tři roky na nějakou dobrou internu a já vás pak vezmu zpátky k nám.“ Podala jsem si přihlášky na různá místa, a nakonec jsem se dostala na internu do nemocnice v Příbrami.

 

Věděla jste, že chcete dělat interní obor?

Rozhodla jsem se už ve třetím ročníku medicíny a chtěla jsem se věnovat buď hematologii, nebo nefrologii. Pracovala jsem jako pomocná vědecká síla na biochemii a přes zkoumání acidobazické rovnováhy jsem dospěla k tomu, že mým oborem by mohla být nefrologie. Už když jsem nastoupila do Příbrami, jezdila jsem na schůze nefrologické společnosti, které se konaly na Strahově, a poznala jsem profesory Válka, Opatrného, Šika a mnoho dalších ikon české nefrologie.

 

Jak dlouho jste v Příbrami zůstala?

Necelé tři roky. Velmi ráda na to dodnes vzpomínám, protože jsem se tam hodně naučila zejména od primáře Kadeřábka, který věděl, že mě zajímá nefrologie.

Doporučil mě na II. interní kliniku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, kde zrovna sháněli „lékaře na umělou ledvinu“. Nastoupila jsem tam 1. července 1972.

 

Jak v roce 1972 vypadal provoz dialýzy?

Oddělení mělo čtyři lůžka a probíhal tam zejména akutní program, i když jsme se starali i o chronické pacienty. Pamatuji si, jak mne fascinovalo, že tam byl pacient, který přežíval díky umělé ledvině už tři roky. Chronický program probíhal pouze ve všední den, o víkendech se dialyzovaly jen akutní případy. Zkušenosti jsem ze začátku čerpala hlavně od sester. Naučila jsem se napojovat pacienty i obsluhovat umělou ledvinu. Při mém nástupu bylo v chronickém programu osm pacientů.

 

Dialyzačních středisek bylo v té době v tehdejším Československu jen několik. Jakým způsobem probíhal výběr pacientů k zařazení do dialyzačního programu?

Byla to dost šílená záležitost. Měla jsem třeba v ambulantní péči pacienty, o které jsem se několik let starala, až to došlo do fáze, kdy museli nastoupit na umělou ledvinu, ale my jsme měli až do roku 1987 pouze pět lůžek. Znamenalo to, že pokud neprošli komisí, musela jsem je svěřit do péče spádové nemocnici, což prakticky znamenalo nechat je zemřít.

 

Jaké bylo složení takové komise?

Komise se skládala ze zástupce kliniky, tedy nefrologa, krajského internisty, zástupce ředitelství a předsedy zdravotnického odboru z kraje. Zasedala jednou měsíčně nebo byla svolána akutně. Pacient, který mohl být zařazen, nesměl být diabetik, musel být mladší padesáti let a nesměl mít přidružená onemocnění.

 

Došlo do roku 1989 k nějakým pozitivním změnám?

Ke konci 80. let začala vznikat nová dialyzační centra, a to znamenalo, že pacienti mohli být zařazováni do více středisek, ale stejně až po schválení příslušnými komisemi. Pro moje pracoviště byl přelomový rok 1987, kdy jsme se přestěhovali do nových prostor a zvětšili kapacitu na devět lůžek. Ještě předtím se mi povedlo rozšířit chronický dialyzační program i na víkendy. Hlavní přelom v dialyzační péči nastal samozřejmě až po pádu komunismu, kdy došlo k dalšímu navýšení počtu dialyzačních středisek a zrušení komisí. Do republiky se zároveň díky vstupu zahraničních firem začaly dostávat léky a nové technologie.

 

Rozšíření sítě dialyzačních středisek muselo zákonitě znamenat i navýšení počtu nefrologů. Bylo jich dost?

Já sama jsem atestovala z nefrologie až v roce 1988, protože do té doby samostatná nefrologická atestace nebyla. Máte pravdu, že po revoluci nastal boom dialyzačních středisek, chyběli však nejenom lékaři, ale i odborná literatura. Rozhodla jsem se proto založit Klub mladých nefrologů, kde jsme se několikrát do roka setkávali a konzultovali problémy a kazuistiky rychle se rozvíjejícího oboru. Mnozí z těchto mladých nefrologů dnes vedou dialyzační střediska a někteří jsou možná už dokonce v důchodu.

 

Z vašeho vyprávění cítím, že jste nefrologií a vůbec medicínou žila. Jak se vám podařilo skloubit pracovní povinnosti s rodinou?

Měla jsem velkou výhodu, že jsme žili v jednom domě s rodiči. Hlavně maminka mi hodně pomáhala, ale zároveň se mi dařilo vést děti k samostatnosti, zejména ve školních povinnostech. Dnes už jsou velké, mají svoje vlastní rodiny a já z nich mám velikou radost.

 

Když už se bavíme o rodině, v jakém příbuzenském vztahu jste s Halinou Pawlovskou?

Halina je moje sestřenice a já jsem dokonce účinkovala v jejím pořadu o vaření. Zhostila jsem se toho tradičně a uvařila jsem ledvinky s rýží. Vysílali to v březnu.

 

Jak vidíte budoucnost nefrologie – oboru, kterému jste se věnovala celý pracovní život?

Budoucnost vidím jednoznačně v trans­plantacích a jsem ráda, že i vzhledem k našim zákonům a rozvoji příbuzenských transplantací se v poměrně krátkém čase hodně mladých lidí dočká nové ledviny. Naši společnost bude určitě sužovat diabetes II. typu, ale to je způsobeno dnešním životním stylem a zejména nárůstem obezity, dokonce už v dětském věku.

Ohodnoťte článek, pokud se vám líbil.
5
redakce Braunovin

Čtěte také

Rozhovor s profesorom Ladislavom Valanským, popredným slovenským urológom.

30.11.2017
Chirurgické obory

Říká, že miluje svůj operační sál, že pouze sny mohou být energií pokroku a že budoucnost rozvoje medicíny vidí v komplexnějším přístupu k pacientům než doposud. Rozhovor s profesorem Gabrielem Naldinim.

19.07.2017
Chirurgie

Profesně mi připadá zajímavé pustit se společně s Biotechnologickým ústavem Akademie věd ČR do grantu týkajícího se výzkumu jednotlivých látek a plynů v dechu a například souvislostí s výskytem konkrétních bakterií ve střevech i vzhledem k obezitě.

15.06.2017
Chirurgické obory